Sanatorium Šumperk

Za nejstrašidelnější psychiatrickou léčebnu vůbec je považovaná americká Waverly Hills, u nás je nejvíc profláklá léčebna v Dubí. Co když je tu ale ještě jedno místo, které ve svých zdech už po léta uchovává křik a utrpení nevinných pacientů? Pojďme se seznámit s pochmurným šumperským sanatoriem.

Historie objektu se začíná psát v roce 1899, kdy dva šumperští architekti podle svých plánů postavili budovu s anglickým parkem. Je zajímavá i poloha komplexu. Nachází se poblíž Šibeničního vrchu, o kterém je v kronikách zaznamenáno hned několik desítek případů poprav či procesů s čarodějnicemi.

Místo začíná fungovat jako vodoléčebný ústav, podobný těm v tehdějším Německu. Klientela na sebe nenechá dlouho čekat a hojně rozrůstá. Jelikož stavba disponuje pouze čtyřiceti lůžky, je nuceno být ve třicátých letech vystavit několik dalších objektů jako např. služební byty pro zaměstnance, vrátnice či domeček pro zahradníka. Pacienti měli též dostatečný komfort. V sanatoriu byly k dispozici hned čtyři salonky (kulečníkový,kuřácký,klavírní, čtenářský), lehátkové oddělení, tělocvična a dokonce i kuželkárna a sluneční lázně. Objekt byl plně elektrizován a ústředně vytápěn.

Léčily se zde nervová onemocnění, poruchy metabolismu, žaludeční a srdeční obtíže. Jenže počáteční zájem lidí opadl a bohatá klientela si radši zajela do nedalekých Glucholaz, kde měl podobné zařízení smetánkou známý lékař. Léčebna je proto nucena  několikrát změnit majitele. Je rok 1922 a nový vlastník nemovitost mění na Masarykovu dětskou plícní léčebnu zaměřenou na léčbu tuberkulózy. A právě v těchto dobách se začíná psát tmavá kapitola šumperského sanatoria.

I po rekonstrukci několika důležitých místních objektů, nemocných bylo hodně a kapacita nestačila. Navíc léčebné metody byly velmi zastaralé a zdejší pracovníci (zaměstnanci šumperské nemocnice) svoji práci dvakrát nemilovali. Dětští pacienti proto kromě různých nadávek zažívali i vážné fyzické násilí. Přístup personálu, podmínky a špatná léčba si nakonec vyžádá okolo cca 5 000 mrtvých dětí. Po vyhlášení druhé světové války se z na oko vzorné léčebny stala ubytovna pro vojáky, poté azylový dům pro uprchlíky a nakonec dětský domov.

Po válce se léčebna vrátila zpět k léčení plicních chorob a činila tak do roku 1981. Poté se ovšem objekt musel (díky nařízením těm shora) o prostory podělit s III. interním oddělením šumperské nemocnice a pak přibyly ještě několikery samotné ambulance a psychiatrie. Jako konec léčebny se považuje nástup nového nemocničního vedení, které se rozhodlo sanatorium sice prodat, jenže částka se potencionálním zájemcům zdála až moc vysoká, vzhledem k rozsáhlé rekonstrukci, kterou stavba potřebovala. Areál proto začal pomalu chátrat.

Nedlouho po uzavření se tu ovšem začaly dít podivné věci. Jednoho chladného večera nalákaly opuštěné a hlavně zastřešené prostory několik bezdomovců. Ti ovšem v chatrající ruině noc přečkat nedokázali. Údajně byly důvodem podivné zvuky, které se tamějšími chdobami rozléhaly. Jeden z nich měl navíc pocit, jakoby v jednom z opuštěných pokojů viděl sedět malou holčičku. Během vteřiny však zmizela. Tyto výpovědi nikdo zpočátku nebral vážně. Vždyť byli určitě opilí.

Jenže po pár týdnech se do blízkosti sanatoria dostala parta mladých lidí, kteří návštěvou opuštěné léčebny chtěli splnit jakéhosi bobříka odvahy. Jen s baterkami se bez velkých obtíží dostali až dovnitř budovy, a chvíli se procházeli po chodbách, a nakukovali do pokojů a ordinací. Jako velmi podivný se jevil fakt, že pokud se v místnosti nacházely hodiny, vždy ukazovaly půlnoc. S ničím dalším se však nesetkali a pomalu se měli k odchodu. Ještě než došli ke vstupním dveřím, opřel se jeden z přítomných rukama o zeď a těžce oddechoval. Na otázku co mu je, odpověděl, že se mu motá hlava a je mu špatně od žaludku. Pár vteřin nato se dotyčný začíná dusit. Vystrašení dobrodruzi berou kamaráda a snaží se ho táhnout ven. Když konečně všichni stojí venku, všem se notně uleví. Vystrašení se vydají ke kvapnému odchodu, jeden z nich se přece jen ještě přes rameno ohlédne. Zůstane stát jako přikovaný a rukou ukazuje do jednoho z oken. Ostatní se též otočí.  V jednom z oken vidí lidskou postavu, než si však uvědomí, co se to ve skutečnosti děje, silueta zmizí. Všichni se dají na útěk.

Paranormální jevy zažije v šumperském sanatoriu nezávisle po sobě několik dalších lidí. Podivné zvuky jakými jsou nikomu nepatřící kroky a šeptající hlasy, přízračný dětský pláč vystřídají svědectví o spatření přízračných postav. Jedním z nejznámějších duchů je holčička s šátkem kolem krku a s panenkou v ruce. Údajně se zjevuje pouze v jednom z pokojů a většinou jen tiše bloumá po místnosti a náhle zmizí. Také bylo spatřeno několik hrajících si duchů dětí.

Je samozřejmé, že příběhy o šumperském sanatoriu na místo přilákalo i několik paranormálních týmů. Ti aktivitu ve většině případů potvrdily a v mnohých případech poukázaly na historii celé lokality místa. Úkazy, které se na místě objevují nemusí být vždy dílem pouze ztracených duší zemřelých z léčebny. Při komunikaci s entitami prý několikrát narazily na duše popravených výtečníků nebo domnělých čarodějnic. V kronikách bylo posléze napočítáno ještě 56 nevinně popravených měšťanů na šumperském šibeničním vrše. Jsou i oni mezi nimi?

V současnosti je místo oploceno, dveře zajištěny a v areálu se nachází několik průmyslových kamer. V blízkosti ústavní vrátnice bylo kdysi kojenecké oddělení, které je dnes přestavěno na několik vilek. Je zajímavé, že mnoho zdějších nájemníků se s paranormální aktivitou minimálně jednou setkalo, jiní se s ní dokonce   potýkají téměř denně. Ponurá historie šibeničního vrchu se však odráží i na druhém konci lokality, tam nyní stojí dům pro seniory. A místní zaměstnanci tvrdí, že vždy jednou do roka přijde období, kdy dochází k hromadným úmrtím pacientů. Náhoda?

*