Někdo třetí?

Chci se s vámi podělit o zážitek, který se mi stal v půlce května. Měla jsem akorát po písemných maturitních zkouškách a chtěla jsem si trošku provětrat hlavu od veškerého učení. Vyrazili jsme proto s přítelem na místo, kde kdysi stával velký dům. Ten ovšem vyhořel a zbyly po něm jen rozbořené zdi a stopy po bývalém skleníku. Na toto místo chodíme rádi, je tam klid a krásný výhled. Také se k němu váže spoustu příběhů, ale těm jsme nějak nevěnovali pozornost a nazvali je „hloupými povídačkami na strašení dětí“.

I přes zarostlé okolí a rozbořené schody, jsme se s troškou akrobacie nakonec dostali do prvního patra. Užívali jsme si západu slunce, poslouchali písničky, povídali si. Když se začalo šeřit, přítel uslyšel nějaký divný zvuk. Nevěnoval tomu pozornost, protože místo je velmi oblíbeno u koček a nedaleko je malý lesík. Já jsem ovšem s přibývající tmou začínala mít dosti nepříjemný pocit, který svíral můj žaludek. Nejsem žádný srab a jen tak mě něco nevyvede z míry, ale prostě každý člověk vycítí, že je něco špatně. Debata se stočila na historii domu, přítel je místní, tak mi říkal, kde co bylo a že tam dříve chodili s partou na tajňačku popíjet. Také mi řekl, že kdysi tam zkoušeli vyvolávat duchy a údajně se jednomu z přítomných měl tenkrát zjevit nějaký obličej v dolní části budovy. Myslela jsem si, že mě chce jen postrašit, takže jsem se tomu ještě smála. Já hloupá!

Kolem čtvrt na deset jsme uslyšeli podivný zvuk před vstupem do objektu, ale ten byl na opačné straně, co jsme stáli my, a proto jsme to neřešili. Po chvíli jsme slyšeli zvuk jako když něco spadne, přes zeď co jsme stáli. To už jsme se začali rozhlížet a hledat zdroj. Pak se to ozvalo dole pod schody, kde jsme seděli. A já začala mít pocit, že nás někdo sleduje. Nejdřív jsem to brala jako takovou naivní paranoidní představu, kterou je poznamenaný asi každý, který viděl v životě mnoho hororů.
„Mně je nějak divně.“ oznámil mi přítel (a to opravdu není žádná bábovka).
BUM!!!
Rána na schodech, kousek od našeho místečka. Podívali jsme se po sobě. Shodli jsme se, že to znělo, jako kdyby po nás někdo házel drobné kamínky. Pocit, že nás někdo sleduje a je tam s námi, teď gradoval. Rozhodli jsme se jít domů, oba s husí kůží na těle. Dole jsme se podívali jestli to není nějaká kočka nebo jiné zvíře, ale objekt byl prázdný a tichý. Baterkou jsem ještě svítila do přízemní chodby a v jednu chvíli mi přišlo, jakoby tam prošla nějaká stínová postava. Rychlým krokem jsme se začali vzdalovat, cestou jsme skoro vůbec nepromluvili. Když jsme došli k prvnímu pouličnímu osvětlení, můj pocit sledovaného objektu pominul a oba jsme se shodli, že tam něco je. Doma jsem pak příteli odpřísáhla, že za tmy, mě tam už nikdy nedostane.

Tím asi čekáte konec celého příběhu, ale vyvedu vás z omylu…

Druhý den jsem psala kamarádce, co se nám tam stalo a ona mi napsala, že tam před pár dny byla s partou a všichni měli podobný „divný“ pocit. Dostaly jsme se také k tomu vyvolávání duchů a ona mi řekla, že je to pravda, ale prý díky událostem, které se staly během seance, se všichni vylekali a ducha neodvolali. Jisté je jedno: spousta napůl rozbitých výklenků, požár a přítomnost neodvolané duše (doufám, že ne ničeho horšího) je na tom místě dost znát. Návštěvu stavby ovšem doporučuji všem milovníkům tajemna (se kterými si pak velmi ráda o jejich zážitcích popovídám) a urbexu.

Místo místní obyvatelé pojmenovali „Zahrady“ a nachází se v malé vesničce u Kladna. Bližší info ráda poskytnu.

 

1 komentář: „Někdo třetí?

  • 31.10.2015 (18:45)
    Permalink

    Dobrý večer,
    díky za krásně napsaný příběh. Já bych o tom místě ráda věděla více, prosím.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.