Ivan Milat – australská bestie

Od amerických sériových vrahů si dnes trošku odpočineme a vydáme se do slunné Austrálie. Zde se podíváme na píseček Ivanu Milatovi – muži, který měl velkou slabost pro turisty…
milat
Je 27. prosince roku 1944 a Milatovým se právě narodilo jejich páté dítě – Ivan. Tato celkem čtrnáctičlenná rodina žije v jednom nevýrazném venkovském zapadákově. Na okolí působí podivně, nikomu nevěří a baví se pouze mezi sebou. Jejich oblíbenou volnočasovou aktivitou je střelba. Ivan spolu se s bratry nejraději potuluje po lesích a loví králíky či ptáky. Často si své zbraně i vyrábějí. Možná tímto způsobem utíkali před despotickým otcem Stephenem, který pro ránu nešel daleko.
* Mnoho lidí si pamatuje příhodu, kdy otec stál na zádech svých synů a mlátil je holí.
Malý Ivan o sebe už od dětství velmi dbal. Nosil nejdražší oblečení, které si jeho rodina mohla dovolit a pilně pracoval na svém mužném vzhledu. Byl totiž schopen několik hodin denně cvičit s činkami. Měl rád zbraně a vždy u sebe jednu nosil. I když byl lov rodinnou zábavou, brzo v úzce spjaté rodině začalo kolovat, že Ivanova náklonost ke zbraním se začíná vymykat kontrole. Mladší bratr Georgie se dal slyšet, že měl často ze svého bratra strach. Po otci totiž Ivan zdědil agresivitu. Během puberty si Ivan společně s bratry postavil na rodinném pozemku střelnici. A když pak začal pracovat, i jeho šéf věděl, že s sebou nosí nůž, který by klidně uřízl hlavu živému koni. Mezi spolupracovníky Ivan moc oblíbený nebyl, zatímco chlapi chodili po práci na pivo, on se spořádaně vracel domů nebo se ponořil do časopisů o zbraních.
Když Milat pomalu vylétl z rodinného hnízda, začal dělat všemožné kriminální delikty. Vše odstartovala záležitost s autem, které si Ivan koupil na splátky od svého dalšího šéfa. Jelikož však splátky odmítal platit, šéf musel vzít zodpovědnost do vlastních rukou. To Ivana velmi rozlítilo a jelikož byl horká hlava, domluvil se s bratry a společně šli k šéfovi domů. Zde odcizili nějaké zbraně a šperky. Poté se rozhodli, že navštíví ještě obchod Milatova šéfa. Vybaveni zbraněmi tam rovněž odcizili pár věcí, jenže šéfu Cantarellovi se podařilo Milata zneškodnit úderem do hlavy. Prvním nezdarem se však Milat a jeho bratři nenechali odradit a začali podnikat drobné krádeže a loupežná přepadení. Ivan však nebyl žádný geniální zločinec a několikrát byl chycen a zavřen do vězení.
Po jednom takovém zatčení v roce 1971 se Milat rozhodl k daleko závažnějšímu trestnému činu. Unesl dvě stopařky, které měly namířeno do Melbourne. Pod přátelským úsměvem je vlákal do auta, ale po zjištění, že má obě ženy pod kontrolou, začal být agresivní. Jedna ze stopařek s ním však sehrála hru, že mu poskytne sex, když je obě pustí. Ivan svolil, ale krátce poté, co ženy propustil ze své moci, ho zastavila zalarmovaná policie. Milat byl obviněný ze znásilnění, ale později napadená stopařka obvinění stáhla.
Když bylo Ivanovi třicet let, seznámil se s Karen Duckovou. Ta byla v šestém měsíci těhotenství, ale potřebovala někoho, kdo by se o ní a její dítě postaral. Chvíli spolu žili, byť nikde není uvedeno, že by byli do sebe zamilovaní. I přes všechny tyto okolnosti, ale Milat požádal Karen o ruku. Ta souhlasila. Jenže krátce po svatbě zjistila, že je Ivan velmi panovačný a žárlivý. Zakazoval jí vycházet z domu a když se jí přece jen podařilo odejít, musela mu hned detailně říkat, kde a co dělala. Také musela účtovat každičkou útratu do posledního centu. Později se Karen nechala slyšet, že její manžel jen tak nepodléhal záchvatům hněvu. Prý nejdříve potichu „doutnal“, ale jakmile se dostal do fáze, kdy se přestal ovládat, bylo zle. Ivan Karen pořád ponižoval a dokonce bil, proto nebylo divu, že týraná žena podala žádost o rozvod. Což chtělo notnou dávku odvahy. Milat to nesl velmi špatně a z rozhořčení dokonce podpálil dům Kareniných rodičů. V červenci roku 1989 se pár konečně rozvedl a o šest měsíců později se z Ivana stal dvojnásobný vrah.
Austrálie je velice zajímavá země, proto není divu, že do ní jezdí mnoho turistů. Jenže znáte to, lístky jsou moc drahé a stopování je přece tak děsně vzrušující. V neděli 20. ledna roku 1991 lidé naposledy viděli německou turistku Simone Schmidl jak stopuje, aby se dostala za matkou do Melbourne. Další dva němečtí turisté Gabor Kurt Neugebauer a jeho přítelkyně Anja Habschied směřovali do Darwinu, rovněž tam už nedojeli. Co se se všemi těmito mladými lidmi vlastně stalo? A přineslo nějaký zlom záhadné zmizení dvou britských kamarádek Joanne Walters a Caroline Clarke?
Les Belango
Rodiny pohřešovaných samozřejmě po zmizení jejich dětí kontaktovaly policii, ale bylo to velmi těžké vyšetřování. Přece jen zde hrála roli vzdálenost. Největší pátrací kampaň rozjela rodina poslední zmizelé dívky – Caroline Clark. Vytiskla spoustu letáků a plakátů s podobiznou dcery a rozeslala je po všech turistických ubytovnách. Ovšem po zjištění, že Joanne, lépe řečeno její pozůstatky, našli policisté pod kamenem v lese Belanglo, ztráceli naději. V půlce září roku 1992 našli i mrtvolu Caroline. Nacházela se jen o patnáct metrů dál než tělo její kamarádky. Soudní psychiatr napsal do protokolu toto: „Pohřešovaná ležela tváří k zemi s jednou paží nataženou vpřed, hlava spočívala na ruce a nesla stopy opakovaného průstřelu. Pitevní zpráva potvrzuje i několik průstřelů lebky, které naznačují, že vrah postupně natáčel její hlavu dle své vůle. Jednalo se o mimořádně chladnokrevnou vraždu, i když tato praxe aranžovat mrtvá těla není u sériových vrahů ojedinělou. Slečny Waltersová i Clarková ležely tváří k zemi s jednou paží nataženou dopředu.“
U obou dívek bylo také prokázáno sexuální zneužití, jejich oblečení leželo vedle nich pečlivě poskládané do komínků.
Ivan Milat se zaměřoval hlavně na oblast kolem již zmíněného lesa Belanglo, jeho řádění probíhalo v letech 1989-1992. Celkem zmizelo sedm turistů. Vybíral si je schválně, jelikož byli daleko od svých rodin a přátel. Obvykle nasedl do auta a vytipoval si příhodnou oběť, chvíli si hrál na hodného strýčka, který posléze ukázal své pravé já. A jak vlastně dopadly ostatní oběti?
Sexuálně motivované útoky prováděl na ženách i mužích. Spoutal je provazem, ústa zacpal kouskem látky (roubík byl vždy součástí jeho vraždění), poté je ochromil bodnutím do páteře. Během následujícího mučení měli nešťastníci zkrvavené obličeje často přikryté vlastním kusem oblečení. Byla to chvíle, kdy do nich Milat sadisticky řezal a bodal. Ivana vzrušovalo experimentální zabíjení. Oběti uškrtil, ubil, ubodal nebo rozstřílel. Avšak práce s nožem ho velmi vzrušovala. Některé bodné rány byly vykonány s rozvahou a klidem, jiné byly mnohočetné a velmi brutální – vrah musel do oběti bodat jako smyslu zbavený. Každá jeho další vražda byla vykonána brutálnějším způsobem. Anja Habschiedová měla podle protokolu svázané ruce za zády, Milat jí doslova popravil mečem a její hlavu ještě rozbodal a několikrát prostřelil. Hlavou otáčel, aby mohl střílet do míst, která ještě nezasáhl. Proslýchá se, že do Anjiny hlavy dokonce kopal jako do fotbalového míče. Jako památku na své ohavné skutky si Milat vždy od své oběti něco vzal – část oblečení nebo nějakou osobní věc.
* Milatovi způsobovalo velké potěšení, když mu do rukou přišel mladý pár. Vyžíval se, když mohl chlapce nechat přihlížet, jak pomalu znásilňuje, mučí a nakonec zabíjí jeho dívku. Nebo naopak.
Ivan ostatky svých obětí zahrabával nebo jen pohazoval právě v lese Belanglo, a to se mu nakonec stalo osudným. V říjnu roku 1993 objevuje jeden z místních, Bruce Prior, lidskou lebku a stehenní kost. Policie po ohledání nakonec nalezla těla Debory Everist a Jamese Gibbona. Nastal veliký problém – 4 mrtvá těla a vrah nikde! V listopadu téhož roku byla nalezena těla posledních Milatových obětí (Simone Schmidlová a Gabor Kurt Neugebauer). Rozjelo se rozsáhlé pátrání po sériovém vrahovi, které se nakonec zastavilo u rodiny Milatových. Byly pořízeny identikity vraha a velmi se podobaly bratrům Milatovým, všichni měli alibi, až na jednoho – Ivana. V roce 1994 policie dostává povolení k domovní prohlídce a pročesává Ivanův dům. Důkazů se našlo požehnaně – stany, batohy, přístroje na vaření, oblečení a osobní věci obětí. Rovněž byly prohledány domy i ostatních bratrů Milatových, kde se našlo mnoho munice, provazů, drátů, kabelů a široký arzenál zbraní.
U Ivana se také našel provaz potřísněný lidskou krví, ihned byl poslán na rozbor DNA. Jednu ze zbraní měl Milat schovanou. Ta prošla pro změnu balistickým testem, který odkryl, že byla opravdu vražedným nástrojem. Nechal se slyšet i člověk, který tvrdil, že se Milat svěřil matce s tím, že měl údajně zabít dalších cca 20 lidí. A byť v té době byly v okolí zaznamenány další vraždy, nebyly proti Ivanovi přímé důkazy. Když pak začalo soudní líčení, Ivan se prořekl, když na dobře zvolenou otázku odpověděl, že nikdy při svém vraždění nenosil žádné rukavice. V síni byli přítomni i příbuzní zavražděných. Nakonec Ivan Milat dostal za sedm vražd a jeden pokus o vraždu sedm po sobě jdoucí doživotních trestů a k tomu osmnáct let navrch. Vše bez možnosti podmínečného propuštění.
Ve vězení to měl Ivan velmi těžké. Hned první den ho zmlátil spoluvězeň. Rok na to se pokusil utéct spolu s jedním drogovým dealerem a zároveň bývalým radním ze Sydney – Georgem Savvasem. Pokus se nevydařil a den nato byl nalezen Savvas ve své cele oběšen. Milata převezli do nejstřeženější věznice v Austrálii. V roce 2009 si tam Ivan uřízl malíček s tím, že ho pošle odvolacímu soudu, kterému už dvakrát psal. Pod přísným dozorem ho převezli do vězeňské nemocnice, ale tam lékaři konstatovali, že přišití není možné. V současné době si stále odpykává svůj trest.
* Ivanu Milatovi se též přezdívá batůžkový zabiják/vrah.
Zajímavost: Jedna z Ivanových obětí měla to štěstí a přežila. Jedná se o anglického turistu jménem Paul Onions, který se s Milatem setkal 25. února 1990. Ivan Paulovi sám nabídl odvoz, když ho viděl stát u novinového stánku. Dokonce se během společné jízdy i vystřídali v řízení. Jenže Paul pomalu pociťoval změnu v Ivanově chování. Milat na něj vytáhl pistoli a proto Onions sebral poslední zbytky sebezáchovy a vyskočil z auta ven. Dal se na útěk a snažil se po silnici kličkovat, aby ho Milat nemohl zasáhnout. Nakonec Paul zastavil náhodně projíždějící auta, což ho zachránilo. Když poté vypovídal na nejbližší policejní stanici, policisté to brali jako jednorázové napadení. Za pár let ale případ museli překvalifikovat. Milat si mezitím dal roční pauzu od zabíjení a útoků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.