Noc ve vagonu

Když jsem dnes procházela kolem nádraží, sychravé počasí a pošmournost celé té atmosféry mě donutila si vzpomenout na jeden příběh, který se měl údajně skutečné stát. Třeba ho možná znáte i vy.

V jednom malém městečku bylo nádraží. Každý den sem do práce chodil železničář, říkejme mu třeba John. Byl to velmi svědomitý a pečlivý zaměstnanec. Jednou ve čtvrtek, když už se pomalu začínalo smrákat, přišel za Johnem přednosta stanice a sdělil mu, ať zkontroluje všechny vlaky stojící na odstavných kolejích. Kolem nádraží se často potloukali tuláci, kteří páčili visací zámky u vagonů a přespávali v nich. John kývl, že rozumí, vzal baterku a vydal se na obchůzku.

Štěrk mu příjemně křupal pod nohama, když jeho osamělá postava kráčela již temnou nocí. Kužel světla osvětloval jen malý prostor před ním. Zbývaly mu už asi jenom tři vlaky, když jeho pozornost upoutala šedivá souprava čítající pět ošuntělých vagonů. Bylo na nich něco podezřelého. Pomalu celý stroj obcházel a důkladně si ho prohlížel. Kromě oprýskaných zámků a strhávající se barvy z dřevených krabic, měl neobvykle silné stěny. Když došel až k mašině, která vše táhla, baterkou posvítil na velkou ceduli na jejím boku. Vybledlým písmem na ní stálo: MACONSKÉ MRAZÍRNY – KVALITNÍ MASO!!! Poprvé v životě viděl vlak, kterým se vozí maso. Tak proto ty silné zdi.
Skříííííííp!!!
Za jeho zády se ozval pronikavý zvuk. Prudce se otočil a šel děsivému zavrzání naproti. Zdroj hluku ovšem neobjevil. Rozhodl se, že celý vlak ještě jednou obejde.

Začínalo pomalu pršet a John už se těšil, jak se vrátí na stanici a zahřeje se pořádným hrnkem kávy. U posledního vagonu však uviděl spadlý zámek. Neváhal a kvapně otevřel masivní šedivá vrata. Posvítil baterkou do všech koutů rozlehlého vagonu, ale nikde nic…
Jen na podlaze se válelo cosi, co kdysi dávno bylo nejspíš kabátem. John vystoupil na první schůdek a pomalu vešel do vagonu, ten kus hadru sebrat.
BUM!!!
Těžké dveře se za ním zabouchly a on zůstal sám jen s baterkou v ruce. A i ta, už pomalu dosvítila.

vagon


Co teď? Pud sebezáchovy naštěstí zapracoval rychle. John začal hlasitě bušit na odsuvné dveře a volat o pomoc. Jeho výkřiky se však mísily s lijákem venku. Když už byl ze samého křičení „Pomoc!“ úplně ochraptělý, začalo mu docházet, na jakém místě se to nachází. Vagon se širokými zdmi byl uzpůsobený pro přepravu chlazeného masa, tlusté stěny zamezovaly proniknutí slunečních paprsků. John byl v malém chladném prostoru. Měl hlad a žízeň. Baterka svítila už jen z poloviny. Myšlenky v hlavě mu zběsile kolovaly, avšak pořád věřil v záchranu. Dlouhé, ozvěnové ticho odměřovalo jen tikání jeho hodinek. Bylo půl jedné ráno. Venku v dálce zahoukal sýček.

John začal pomalu vnímat chlad, který byl ve vagonu. Na zkřehlé prsty dýchal svůj teplý dech. Chvíli chodil sem a tam, aby se zahřál. Občas jen tak počítal, kolik kapek dopadne na střechu. Měl nutkavou touhu si zapálit, začal proto horlivě lovit po kapsách krabičku cigaret a sirky. Bohužel, objevil jen notes a tužku. Cigarety nechal na nádraží ve své kanceláři. Nalezené věci odhodil vedle sebe. Po chvíli je však vzal do ruky, dostal totiž nápad.

0:41 → Začíná mi být zima. Mám zkřehlé prsty, ale pořád si je dokážu zahřát dechem. Dal bych si cigaretu. Věřím, že když ještě několikrát zabouchám, přijde pomoc.

0:47 → Prší ještě více. Mé promočené oblečení začíná vlivem zdějšího prostředí pomalu mrznout. Objevil jsem v kapse u kalhot čepici. Super, alespoň budou uši trošku v teple.

0:52 → Pomoc je jistě na cestě, právě jsem znovu bušil na dveře a přišlo mi, jako bych slyšel kroky na nedaleké cestě. Mám od mrazu červené ruce. Baterka pomalu dohasíná.

→ Kroky na cestě patřily několika kočkám, slyším je v dáli se mrouskat. Je mi příšerná zima. Nevím, kolik je hodin, zamrzly mi ručičky. Sedím v naprostém tichu, jen občas slyším zaštěkat psa. Hergot, přijďte mi někdo na pomoc!!!

→ Nevím, jak tu jsem dlouho. Ale už necítím nohy. Chtěl bych být teď doma u své ženy Luisy a mé maličké dcerky Pam. Mmmm, úplně cítím manželčinu vyhlášenou polévku.

→ Na střeše jsem objevil malé okénko, nejde otevřít, jen vidím měsíční paprsky. Zdálo se mi, jako by někdo volal mé jméno. Začíná se mi chtít spát, ale všudypřítomný mráz mi to nedovolí.

→ Slyším divné zvuky kolem vagonu. Jsem ale strašně slabý, abych vstal.

→ Někdo tu se mnou je!!!

→ Tohle je nejspíš poslední zápisek. Píšu tužkou v ústech, prsty jsou jako kámen a nohy necítím, přemáhá mě spánek. Pomoc nepřichází a já už ani nejsem schopný dát o sobě nějak vědět. Naproti sedí jakýsi starý muž v plášti. Asi je němý, protože nemluví, jen se na mě usmívá. Baterka právě zhasla. Poslepu píšu nejspíš svůj poslední vzkaz ve svém životě. Miluji Tě, Luiso. Peníze na Pamino učení  jsou v poličce vedle knihovny, v tom modrém džbánu, víš?

………………………………………………………………………………………………………………………

„Sakra, kde ten John vězí? Neviděli jste ho někdo?“ ptá se přednosta stanice jednoho ze svých zaměstnanců. Je sedm hodin ráno. Slunce svítí.
„Včera jste ho přece posílal zkontrolovat vlaky. Mysleli jsme, že šel rovnou domů.“
„Smithi, přemýšlíte Vy vůbec? Vždyť má pořád věci v kanceláři a před nádražím stojí jeho auto. Běžte se po něm podívat, snad ho nenapadnul nějaký tulák. To by nám tak ještě scházelo.“

Smith, mladý muž v modré uniformě, kráčí štěrkovou cestou. Vlaky na odstavených kolejích se neslyšně potí pod žhnoucím sluncem. Na všech vagonových dveřích visí visací zámky, napůl sežrané od rzi. Jedny dveře však toto zabezpečení postrádají. Smith s námahou otevírá těžké dveře. Začne křičet. Na zemi leží železničář John, je smrtelně ztuhlý. Vedle něho leží baterka, nějaký notes a malá tužka. Smith běží pro přednostu.

„Sakra co se tady stalo?“ ptá se přednosta sám sebe a Smithe zároveň.
„Nejspíš nějaký tulák, zámek byl porušený.“ odpovídá uvědoměle Smith.
„To je blbost, tahle sebranka vždy útočí nožem a nikde není ani kapka krve,“ přednosta se sklání nad mrtvým tělem, „A ani stopa po škrcení. Zavolejte četníky!“
„Provedu, pane!“ odvětí Smith a rychlou chůzí se vrací k nádraží.
„Chudák chlap, vždyť měl doma ženu a malé dítě. Doufám, že se to vše vyřeší.“ posteskne si přednosta a mlčky se podívá za vzdalujícím se Smithem.

Po návštěvě četníků putovalo tělo Johna na stůl soudnímu lékaři. Ten určil příčinu smrti umrznutí. Policejní znalci během vyšetřování zajistili i Johnovy zápisky, ale akorát je to zmátlo. Podle techniků a zaměstnanců nádraží byl vlak, ve kterém John umrzl, odstaven právě proto, že jeho mrazící zařízení bylo porouchané.
Jak tedy John umřel? Bylo to vše způsobeno jen jeho podvědomím? A co ten muž, který se ve vagonu náhle objevil? Jeho identita nebyla nikdy zjištěna. Policisté nad tímto případem strávili mnoho času, ale všechno vedlo pouze k tomu, že složka s nápisem MUŽ VE VAGONU byla založena do archivu odložených případů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.