Deník Williama Buckse (18+) – KONEC !!!

Ještě než přejdeme k závěrečnému dílu, chtěla bych učiniti prohlášení a vysvětlit mnohé. Jako první věc se Všem mým fanouškům omlouvám za strašně dlouhé čekání a jako kompenzace bude tento díl delší než obvykle. Za druhé: Ne, nejsem zamindrákovaná třináctiletá holka, která brečí, že jí nevyšla jedna z  jejích ideí, pouze jsem naivně doufala v hojnější účast. Má chyba ! Ale musím Vám dát za pravdu, že jsem Vás „trestala“ moc špatným způsobem, který způsobil to, že se mnozí z Vás ke mě plným právem otočili zády. Snad mi bude odpuštěno, jelikož si každého Vašeho komentáře a projeveného zájmu nesmírně cením. Chybovat je lidské a sypat si popel na hlavu lze vždycky. Vemte prosím toto moje selhání jako takový zkrat (přece jen jsem trošku choré mysli) a zkusme to spolu nanovo s tím, že mě okolnosti posunuly dál a v mnohém změnily můj přístup. Takže vše už bude jen a jen lepší.

Pokud jste se nade mnou milostivě smilovali a dočetli jste se až sem, chci sdělit ještě jedno, nebo lépe řečeno propadnout mírné melancholii. Když mě napadl tento projekt a já zrodila svého literárního syna Williama, brala jsem to jen jako takovou chvilkovou záležitost, která stejně jako síra na sirkách po určité době shoří. K mému překvapení si však tento Deník našel své fans a já Vám ještě jednou musím poděkovat, jelikož člověk je tvor líný a jedině Vy jste mi dávali sílu se k něčemu „dokopat“.   Trošku ohraně musím použít frázi, že tolik dílů jsem neměla ani v plánu napsat. Ano, a dnes je tady úplný závěr. Závěr, který bych přirovnala k poslednímu soustu výtečného, krvavého steaku. Tak dobrou chuť.

DĚKUJI MOC, JSTE SKVĚLÍ !!!

P.S. Pomalu se připravuje další autorská tvorba 😉

7.1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Mohou Bohové někdy pocítit strach ? Nebo jak sakra pojmenovat to, co cejtim teď ? Sedim ve tmě a promejšlim celou tuhle situaci. Občas mrknu na kufry v kterejch leží zbytky Cassidy a Dony. Kručí mi v břiše, ale nemám štoc se k nečemu kloudnýmu dopracovat. Určitě je to všechno jenom sen nebo výplod z nějaký mý chlastačky. Až se za pár hodin probudim a budu zblitej, ještě se tomu budu tupě smát. Hahaha !! Ne, co si to tu k čertu nahravám !! Jsi v prdeli Williame, nemáš jen koule si to připustit. Je blbost si nalhávat, že mám všechno pod kontrolou a že z toho vyváznu jednoduše. Jde do tuhýho. Fízlové jsou pitomci, ale když je takovejch pitomců hodně, dokážou bejt pěkně dotěrní a nebezpeční. Přiznávám, bojim se a začínám bejt lehce zoufalej.

Je to všechno podivně zajímavý, možná až zvrácený. Nejdřív jsem toužil po slávě, chtěl jsem se vidět v novinách, ale když popularita nepřicházela vytáčelo mě to. Snad jsem v jednu chvíli byl přímo posednutej představou vidět svůj ksicht v nějakým bulváru….SNAD !! Ale pak se to všechno zlomilo a já to začal dělat pro radost. Chtíč, vzrušení, kontrola a to že jsem si házel klacky pod nohy, jsem slepě přehlížel.

Zjistil jsem to jedno ! Zabijení neslouží jenom ke sbírání těl. Byť fakt, že jste zbavili života člověka, který vám nedobrovolně odevzdal svoje tělo, poslední výkřiky a slzy ve vás evokuje pocit moci a snad i zadostiučení…Když víte, že jste neměli ani zpoloviny tak idylické dětství jako ony. Vše je však jen chvilkový !! Jste chvilkovým králem lovu, máte v ruce stydnoucí trofej se kterou můžete jednat, jak vy chcete……ale co kurva z toho ? Jejich myšlenky, smích, řeč už nikdy neuslyšíte a ani neuvidíte, jen se opíjíte tou mrtvou krásou. Zabíjení je nutno brát jako sport. Přirovnal bych to ke stupidnímu fotbalu. I obyčejnej chudej kluk odkudsi se z ulice může prokopat do první ligy. A tím všechno zlomit….stane se miláčkem všech, bude brát slušný prachy, ženský mu budou ležet u nohou a on bude dělat reklamy na značkový pičifuky. A celej svět ho bude uznávat a celej svět ho bude brát takového jaký je teď, už si ho nikdo nedokáže představit jako smradlavýho kluka, co na ulici místo do míče, kopal do všeho možného. A tak v tomhle pozlátku může žít celej život anebo taky ne. Může skončit jako odpadlík s lahví v ruce, co na svou slávu bude vzpomínat v talk show starejch zasyflenejch dědků.  

Byl jsem chudej kluk z Jihu, neměl jsem nic, ale toužil jsem po tom stát se doktorem, jenže co jsou zvířata proti voňavejm ženskejm, který chodí oblíkaný v blůzičkách, který je tak krásný pozorovat, když jdou a natřásaj se jim ty jejich prdelky a kozičky…..proti ženskejm, který si ulovíte a pak je snažíte ušoustat k smrti…pardon, spíš je šoustáním naoko přivést zpět k životu. Je to jako nějakej šméčkovej fet…zabijete jednou a budete chtít znova. Ale musíte zvyšovat svoje nároky, přece nemůže být každý váš exemplář stejný, nesmí se k němu vázat stejný příběh. Role Boha je velmi svědomitá věc a když člověk má talent, může jí hrát celej život anebo taky ne….a dopadnete jako já !!! Padlej Bůh skrývající se jak poslední potkan… Co když fízlové teď kráčí s baterkama sem …. a co když najdou moje holky ? Nesmí !!!

Jsem tak nervózní, že musím chodit tam a zpátky. Čím víc chlastám, mám pocit, že ve mě žije dobro i zlo. Je to hnusný jelikož často vůbec nevim, na čí straně je pravda a co vlastně chci. V prvé řadě musím zachovat chladnou hlavu. Jsem božský William a nesmím se ze všeho posrat jako malej kluk.

I když byla zima z kufru to začínalo slušně zavánět. Došel jsem k němu a chvíli čichal tu omamnou vůni. Nebejt v takovém presu, bejval bych tyhle moje slečinky ještě jednou projel…i když se mi hnusily !! Když si vzpomenu na ostatní, tak u nich bych projevil určitou úctu a nikdy bych si nedovolil je ošukat ve stavu, kdy by jejich tělo pomalu prolejzali červy. Otevřel jsem kufr a i v tom šeru jsem viděl, jak se kůže na zbylých částech těl těch dvou kurev pomalu odlupuje. Smrad to byl příšernej, určitě za to mohl i jejich způsob života. Ta jejich levná provokace a lacinost. Jsem přesvědčenej, že taková Jena určitě voněla daleko lépe. Sakra, nějak se mi po mé venkovské křehulce zastesklo. Pokuď ji Kevin nenašel, už se o ní asi postarala zvěř.

Nemohl jsem si dovolit s sebou táhnout kufr. Takže jsem se porozhlídnul okolo a našel nějaké ředidlo. Byl jsem rád, jelikož jsem si takhle mohl ušetřit ještě zbytek vodky, co jsem štípnul nějakýmu zbouranýmu fotříkovi od rodiny. Pak už jsem jen tu svou smradlavou bagáž polil a škrt sirkou. Chvíli jsem pozoroval, zda třeba neuvidím něco jako duši, ale když se kromě ještě horšího smradu nic nového neobjevilo, vzdal jsem to. Trošku jsem po sobě uklidil a do malé igelitky začal balit opravdu jen to nejnutnější. Najednou jsem uslyšel jak Jokie tiše zakňučel. Po těle mi přejel mráz smíchanej s adrenalinem. Ihned jsem ve vší nenápadnosti obešel všechny okna a v tichosti vyčkával, zda neuslyším něco podezřelého. Do ruky jsem vzal to první, co mi přišlo pod ruku. Byl to železný kýbl zpoloviny plnej bílou barvou. Připadal jsem si jako hňup.  Nejspíš se jednalo o falešný poplach, jelikož pes přiběhl za mnou, koukal na mě veselým pohledem a vrtěl ocasem. ,, Ty si mi teda dal, ty vole. Uff.“ zašeptal jsem a podrbal ho za ušima. Po chvíli mi došlo, že Jokie byl v poslední době něco jako moje poznávací znamení, tahal jsem ho opravdu všude. Kolikrát mi i slušně pomoh, ale  teď  by mohl být pro mě přítěží. Může mě prozradit. Došlo mi, že mě čeká velmi nepříjemná záležitost. Budu se muset zbavit někoho, koho jsem si přál už jako malej kluk. S Jokiem jsem spolu prožili tolik lumpáren, kolikrát mi hřál nohy vlastním tělem. Kouknul jsem na něj, jako by věděl o čem přemejšlim. Smutnej psí pohled a já nemohl nic víc než na něj zařvat: ,, Uteč, slyšíš….vypadni. “ Odháněl jsem ho rukama, několikrát jsme před ním dupnul, jen aby se leknul a utek, ale on místo toho vesele zaštěkal a začal mě tahat za nohavici kalhot. ,, Přestaň…koukej táhnout, nemůžeš se mnou jít a já tě tu nechci nechávat…kšššššc.“ Jokie nepřestával a naopak začal štěkat čím dál hlasiteji. Musel jsem ho umlčet, prostě musel !!!

Už jsem udělal mnoho krávovin, ale tohle je něco za co se budu nenávidět do konce života. Něco, za co bych měl chcípnout. Ano, přiznávám se, já ho zabil !! Zabil jsem Jokieho !!! Mrdnul jsem ho po hlavě tím kýblem. Jednou, dvakrát…….do prdele, kolik těch ran vlastně bylo ? Třásly se mi ruce, na betonové podlaze a na zdi byly obrovské cákance krve. V tom všem ležel můj Jokie s hlavou na kaši. Jeho hnědá srst pomalu nasakovala krví. A já měl slzy v očích. Nemohl jsme ho tady takhle nechat…..a jestli jsou benga už na cestě, tak ať !!! Lítal jsem po celé té barabizně a hledal něco, čím bych mohl Jokiemu vykopat hrob. Našel jsem však jen zrezivělej uhlák. Vyběhnul jsem ven a hledal vhodné místo. Kousek od dveří rostlo asi osm malých smrků. Odhrabal jsem sníh rukama a pak i hlínu. Šlo to rychle, jelikož země byla nacucaná vodou. Uhlákem jsem odhazoval tuny rozbředlé půdy. Poté jsem vešel opět dovnitř baráku, do jedný ruky vzal malou igelitku a do druhé mrtvolu Jokieho zabalenou do špinavého povlaku na peřinu. Krev trošku prosakovala. Venku jsme hodil tašku ke vchodu a Jokieho položil do vykopané jámy. Našel jsem asi tucet vyrvanejch dřevenejch planěk z plotu, jednu jsem popadnul a nožíkem jsem na ní vyryl jehojméno. Pak jsem svého pejska zahrabal a z plaňky, klacku a provázku vyrobil křížek. Nebylo mi dvakrát do zpěvu. Něco jiného je sbírat cennosti a něco jiného je zabít svého přítele !!!! Začalo pomalu chumelit.

Začala být tma a já se ještě jednou vrátil do toho odpornýho baráku, kterej mi teď připadal ještě odpornejší. Kufr s holkama už jen trochu doutnal, ale smrděl ještě víc než na začátku. Kousek od něho jsem zapálil malej ohníček a ve starém hrnci rozehřál trochu sněhu. Pak jsem umyl podlahu a zdi od krve…..lépe řečeno jsem to umyl jen z toho nejhoršího, zbytek se navěky vpil do zdi. Uhasil jsme oheň, sebral si saky paky a vydal se na dlouhou cestu.

8. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Šel jsem celou noc lesem, byla zima jako kráva. Byl jsem úplně promrzlej. Cestou jsem přemýšlel a vzpomínal na „dobré časy“ a na všechno možný, jen ne na Jokieho. Byl jsem unavenej a já vyhlížel místo, kde bych si mohl aspoň chvilku odpočinout a prospat se. Hledal jsem všemožný krmelce nebo opuštěný hájovny, ale v okolí jako na potvoru nikde nic nebylo. Pomalu začínalo svítat a já věděl, že musím najít nějakou pastoušku k ukrytí, než bude den.

,, Hej, co tam děláš, seš fízl, nebo co ?“ ozvalo se a já viděl jen jakéhosi maníka, co šel ke mně. V ruce držel pušku, ale působil strašně komicky. Jako hodně použitej lovec, co honí Buggse Bunnyho. ,, Seš hluchej ? “ Zařval a nabil bouchačku. ,, Můžeš bejt v klidu, strejdo. Nejsem fízl.“ ,, Tak co tu chceš ?“ ,, Na to samý se můžu zeptat i já tebe.“ snažil jsem se říct lehce varovným tónem. ,, Ustřelim ti palici, jestli se pohneš !!! “ zařval dědula a namířil na mě. ,, Ser na to kámo, hele mám tady trošku vodky, nedáme si radši kapku na zahřátí.“ Ano, na takovýhle pochybné existence vždycky platí takzvané šnapsové balení. ,, Noooooo….dokaž mi, že nejsi fízl.“ ,, Hergot chlape. ! “ Vyhrnul jsem si rukáv košile a ukázal jednu z mých kérek. Byla to bělohlavá orlice, která měla kolem hlavy ostnatý drát. Starouši vždycky něco takového ocení a je jedno, zda jde o jizvy z války nebo takovéhle kérky. Pro ně je to ukázka pravého mužství a frajerství, to že svojí starý věnují tři minuty slasti a pak se jdou k televizi počítat touchdowny, nevidí. ,,To si měl říct hned, že si seděl v Doveru. Já tam byl taky, deset let, samozřejmě úplně nevinně !“ ,, Co ti přišili ?“ zeptal jsem se. ,, Čórky a ublížení na zdraví. Co ty.“  ŽABAŘ – pomyslel jsem si. ,, Elpíčko. Hele, co si dát tu vodku, já jen, že je pěkná kosa. “ ,, No jasný, že dáme….vypadáš jako dobrej kluk, pojď něco ti ukážu.“ Dědula mě vedl chvilku lesem a pak došel k velké hromadě jehličí, zpod níž ven prosvítalo slabé světlo. ,, To má bejt jako nějakej bunkr ?“ zeptal jsem se ironicky. ,, Ale hovno, je to stará odpadní roura, kterou nedávno naškrábnul lesní traktor. Jelikož vede do městských stok, je v ní sice dost „voňavo“, ale zato pěkně teploučko. Než to přijedou paznehti spravit, bude určitě už jaro.“ No, bezvadný, jsem vážně jako ten potkan !!

Když jsme vlezli dovnitř, bylo tam vážně příjemně teplo….ale smrad k padnutí. Chytil jsem se za nos. ,, Nebuď měkkej, za chvíli ti to ani nepřijde. A kerej pak ty vlastně seš ? “ zeptal se dědula. Ve světle jsem si ho mohl lépe prohlídnout. Byl to typickej bezďák, neupravený vousy, mastný vlasy a oblečení podle Codala Popelnice. V ruce pořád držel pušku. Vypadal pořád stejně komicky, i když se teď na mě usmíval a ukazoval mi tak zkažené zuby. ,, Ehm Rick Mason. “ ,, No jasně….a teď to pravý.“ Chlapík byl zřejmě zkušenej. ,, William.“ ,, No vidíš, že to jde…já jsem nějakej George, ale všichni mi tu říkaj Dolfi.“ ,, Proč Dolfi ?“ ,, Protože před pár lety jsem v Normandii spolu s pár kamarády nakopal pár frickům prdel a málem zabil Hitlera. To díky mě jsme vyhráli..hehehe, kdepak máš tu ohnivou vodu ? “ Musel jsem se pro sebe smát. Následoval jsem Dolfiho pořád hloubš a bylo mi čím dál víc tepleji. Nakonec jsme skončili u jakési skupinky čtyř ušmudlaných kreatur, kteří si svítili malou petrolejkou. ,, Tak Wille, tohle je jednorukej Dean, Michael, Donald a naše květinka Sandra. Nevěděl jsem, jestli mám brečet nebo se smát.  Koukal jsem na tři strejdy, který byly nachlup jako Dolfi a na jednu hodně vyžilou tetku. Tomu se říká výhra v loterii. Fakt, že mě hledají ve třech státech a včera jsem vlastní rukou zabil svýho jedinýho kámoše, mě nutil k tomu, abych však celou situaci řádně přehodnotil. Přece jen na pár dní se tu zašít nemusí být zas tak špatné.

Vytáhl jsem flašku vodky, ale posléze vyšlo najevo, že moji noví spolubydlící jsou taky velmi dobře zásobení. Dolfi pořád mlel pantem a já se snažil zapomenout na celý okolní svět.

15. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Zas tak špatné to tu není, ten odporný smrad už ani pořádně necejtim. Jen s vodou je to tu na hovno. A to doslova !!! Včera jsem hledal nějakou čistou k vykoupání, ale našel jsem kaluže plné bordelu a sraček z celého města. Humus !!! Musím to ještě pár dní vydržet. Je tady nuda, takže si dlouhou chvíli krátím chlastem ( na který jednorukej Dean vyžebrá nebo ho Donald ukradne) a spánkem. Dolfi chodí každý den nahoru pro něco k žrádlu, chtěl abych šel s ním, naštěstí jsem mu nakecal, že jsem zdrhnul z basy a teď mě hledaj. Vlastně je to taková moje upravená polopravda.

Dnešní odpoledne zde trávím se Sandrou – bejvalou šlapkou, která si pěstuje už několikaletou zálibu v levném rumu. Je to otrava, jako nováček jsem odsouzen poslouchat vyprávění o celém jejím životě. O tom, jak se vdávala strašně mladá, jak to dítě vyprdla strašně brzo a ono po pár dních chcíplo a o tom, že její poslední (čtvrtej) manžel měl malý koule. Chtěl jsem si hodit dvacet, ale Sandra ke mně přišla a zcela vážně se mě zeptala. ,, Líbím se ti jako ženská, Williame ?“ Nechápal jsem jí, navíc jsem nemohl rozeznat, která z těch dvou ženskejch (který jsem před sebou viděl) se vlastně ptá ? ,, Na svůj  věk si pořád ještě šťabajzna.“ vyblekotal jsem ze sebe. ,, Opravdu ? “ řekla Sandra a pomalu si začínala rozepínat knoflíky děravého pulovru. Viděl jsem střídavě – rozmazaně, zaostřeně. Pak se všechno jakoby ztemnilo…..a pak už si pamatuju jen, jak jí bleju na kozy.

27. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Asi z toho všeho tady dostávám slušnou ponorku. Včera jsem se načapal, jak pozoruju Sandru při chcaní.  Je pravda, že už jsem si dlouho nevrznul a honění mě už dávno nebaví, ale proč sakra tahleta ? Vždyť není vůbec hezká a její kunda musí bejt projetá jak Route 66. Co to se mnou jenom je ?

Dolfi mi dneska oznámil, že je všude plno chlupatejch, prej se našly zbytky nějakýho kufru a v něm lidské ostatky. Donutilo mě to se zamyslet, zda Dolfi ví, že toho, koho hledaj on společně se svými kumpány ukrejvá v kanále. A co ostatní ? Práskli by mě ? Na jednu stranu si říkám, že pokud Dolfi o svém pobytu v kriminále nekecal, určitě není žádná bonzácká špína. Co když se však mejlim ? Vždyť mám ještě teď v živé paměti, jak nebezpečná, ale bohatě odměňovaná byla kariéra vězeňského práskače. A pokud se člověk jednou zaprodá, je jedno, zda mu po čase natáhnou pomocnou ruku místo muklů policajti. Musím si teď dávát pořádnýho majzla, omezit chlastání a hlavně přestat myslet na to, jak hobluju beranici Sandru.

(K něčemu ta špehovačka přece jen byla dobrá !!)

30. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Jak je to dlouho, co jsem nespal. Mám schýzu jako hrom, pořád si myslím, že mě chce Dolfi nebo někdo jiný prásknout. Skoro nejim, bojim se, že mi něco daj do jídla, uspí  a pak dotáhnou na fízlárnu. Pro vodu chodím k nějaké studánce v lese. Takhle to dál nejde.

31. 1.  1964, Lancaster (Pensylvánie)

Už to prostě nešlo vydržet, když dneska chlapi odešli do města a já zůstal se Sandrou sám…neodolal jsem. Když ona se přede mnou tak natřásala a tak se smála…že jsem jí prostě chytil pod krkem, roztrhnul jí šaty, pořádně jí vomrdal a nakonec jsem jí to vykropil na ty její prošedivělý chlupy. Jenže se stala menší nehoda a já jí pod tím krkem držel trošku silnějc a trošku dýl, než jsem měl. Zapomněl jsem, že jsem Bůh a stačí jen málo….

Jsem naštvanej sám na sebe, jelikož už je to třetí případ, kdy to odnesla promrdaná špína. Vypil jsem dvě flašky vodky a počkal, až se chlapi vrátí, bylo mi to všechno buřt. A když přijdou s fízlama….tak ať !!!

2. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Jsem mezi svejma, chlapi zjistili, co jsem udělal, a i když mi dali pár přes držku, slíbili, že to nikomu neprásknou. Samozřejmě, že ale musím vypadnout a mlčet o tom, kde bydlí. Donald mi pak na rozloučenou vlepil ještě dvě z každý strany, prej proto, že jsem takhle odrovnal to jediný, co se tady dalo píchat a jestli si vůbec dokážu představit, jak je těžký sem dolů dotáhnout pořádnou prcnu.

Noc jsem přečkal na nedalekém posedu.

3. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Neměl jsem co na práci, tak jsem si dneska dělal pořádek ve svých věcech. Lépe řečeno jsem se zrovna mazlil s mými suvenýry. Samozřejmě, že jsem při tom hudroval pelikána, jenže pak se zničehonic objevil ten chlap…..a bylo to v prdeli !!!

Jakýsi myslivec s dalekohledem mě vyrušil, aby mohl pozorovat vysokou. Stejně tady jistojistě dělal to samý, co před chvílí já. Ihned na mě začal řvát cosi o tom, že tam takovej vandrák jako já stejně jako každá jiná nepovolaná vosoba nemá co dělat. To všechno by bylo ještě v pohodě, kdyby si mě pak nezačal lépe prohlížet. ,, Sakra, nejsi ty náhodou ten chlap, co ho hledaj ? “  Podařilo se mi moje věci schovat, jenže tenhle nimrod byl otravnej jak svítiplyn. Nechtěl jsem zbytečně jančit, tak jsem se z toho zkoušel vykecat a dělat blbýho. Chvíli to zabíralo, jenže pak ten lesní muž vzal vysílačku a se slovy, ,,že je tu nejspíš ten hledanej kriminálník, co po něm policajti tak divoce jdou“, zavolal nějakýho Berta, Vsadím se, že tyhle dva si sem chodí voprcávat anály !!!

Bylo to ještě horší, než to vypadalo. Ten Bert si pustil hubu na špacír před správcem celé téhle nějaké rezervace a přijel i s nim. Pak už to šlo ráz na ráz. Sotva tihle dva šašci dorazili a „určila se má totožnost“ přivolali místního šerifa. A to nebylo už v prdeli, ale přímo v píči.

,, Ale, ale, kdopak se nám to objevil ? My ho tady naháníme po nádražích, po hospodách a on si mezitím dělá zdravotní procházku po rezervaci. “ Chtělo se mi do toho jeho hnusnýho ksichtu flusnout. Ale chtěl zachoval jsem chladnou hlavu. ,, Nevím, o co tady jde. Nic jsem neudělal. “ ,, Nedělej ze mě vola, Bucksi….hledají tě ve třech státech. Teď jsou na cestě k nám detektivové  FBI a ti z tebe přiznání dostanou. Nebylo by lepší se přiznat hned a ušetřit tak čas a práci mým kolegům ? “ ,, Nemám se k čemu přiznat. Nic jsem neudělal. Ale jak tak pozoruji vy nejspíš trpíte obscesí FBI……řekněte mi, šerife, mastí se nad tou vaší hvězdičkou dobře ? “ ,, Pán je vtipálek.“ řekl šerif a usmál se. Seděl jsem u jeho stolu a byl jsme připoutanej pouty, tenhle balík s vánoční hvězdou na věstě mi po chvíli fláknul pořádnou do rypáku. Cejtil jsem, jak mi začala téct krev. Smál jsem se. ,, To jste se naučil na akademii ? Klobouk dolů, mohl jste boxovat první ligu.“ ,, Ty šmejde…..“ ,, Šerife !“ ozvalo se od dveří a já i tenhle kloboukovej mameluk jsme se otočili. Stál tam můj starej známej – poručík Dale. Za tu dobu, co jsem ho neviděl, nejspíš vykouřil tolik ocasů, že mu to přineslo povýšení. ,, Koukám, že jste si značně polepšil, poručíku.“ ,, Škoda, že o tobě se to Bucksi říct nedá.“ odbil mě stroze Dale. Čůrák jeden !!

Spolu se svým podržtaškou (dalším pseudo FBI očkem) mě zavřeli do místnosti s lampičkou. Samozřejmě, že za ztemnělými zdmi sedělo dalších podobných vošoustů minimálně pět a nadrženě čekalo s magnetofony, až se přiznám. ,, Víte, proč jste tady ? “  začal ten nohsled. ,, Je slušné se představit, dělá se to tak i kvůli lepší komunikaci, já jsem William Bucks. Tady poručíka Dalea znám, ale kdo jste vy, mladíku, to mi stále uniká.“ ,, Ten zmrd si z nás dělá prdel !“ zařvala ta policejní švestka. ,, Howarde , uklidněte se. Však on zazpívá.“ ,, Teď jistě bude následovat taktika hodnýho a zlýho poldy, co ? “ ,, Bucksi, když si dneska evidentně snídal vtipnou kaši, tak nám jistě rád vysvětlíš, copak je tohle ?“ Dale v ruce držel moji krabičku plnou částí mých exponátů. Vyndal jsem si cigáro a jakoby mimochodem řekl, že jsem to našel na tom posedu a že kdyby mě ten tarzan v maskáčích nepřekvapil, šel bych to ohlásit. Nýmand Howard mi vyndal cígo z pusy a drsně ho típl o stůl. ,, Tady není žádná kuřárna ! “ zamumlal a hodil po mě hodně zlým pohledem. ,, Jak ctihodné a tvoje otisky prstů jsou na tom jistě proto, že si čekal, že v té krabičce budou kubánské doutníky, co ? “ ,, Bingo !!“ prohlásil jsem a mrknul na Dalea. ,, Tak, takhle by to frajere nešlo, ty si z nás dělat prdel nebudeš. Nejsi totiž v situaci kdybys mohl, máme proti tobě mnoho důkazů. Otisky prstů, DNA a dokonce i výpovědi svědků.“ Výpovědi ? Že by mě opravdu práskla ta houmless banda ? Kdepak, určitě mě jen houpou. ,, Víte, poručíku, před nedávnem jsem viděl bezvadnej film, hrál tam nějakej nabušenec policajta a úplně stejnou metodou oblboval týpka, co byl úplně nevinnej.“ Dale si zapálil. ,, Tady přece není kuřárna, poručíku.“ ,, A dost !“ zařval Dale. Podíval se na tmavá okna a prsty ukázal jakési gesto, poté spolu s Howardem odešli. Jenže ještě ve dveřích se míjeli s dvojící dvoumetrových goril. Dostal jsem jako čokl !!!

Po pár hodinách, kdy nade mnou ty drtěktivové stály a bušili do mě, se objevil Dale. ,, Tak co, už budeš mluvit ?“ ,, Budu, ale až budu cucat kundí žlem vaší starý.“ ,, Hajzle !“ Následovaly další rány.

Nevím, jak dlouho jsem tady už tvrdnul, jistý bylo, že bych musel mít hubu z železa, abych to mlácení vydržel. Když jsem ke konci zařval, že požaduju právníka a že za křivé obvinění ze státu vysoudím tisíce dolarů, dostal jsem na rozloučenou ještě dva kopance do břicha. Dale zavolal Howarda. ,, Máte možnost jednoho telefonátu, jaké číslo má váš právník ?“ Z nateklý huby jsem těžko dostal nějaký slovo a tak jsem mlčel a pak zakejval hlavou. ,, Pokud nemáte právníka, bude vám přidělen ex offo. Jinak vás Williame Bucksi zatýkám pro podezření z několika vražd, z pokusu o vraždu, znásilnění a krádeží. Máte právo nevypovídat a cokoliv řeknete, může být použito proti vám.“ Jeho asi tahle fráze hodně rajcovala. Chtěl jsem zkusit navrhnout, že bych se obhajoval sám, ale můj aktuální stav mi to nedovoloval.

4. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

První noc za mřížemi je prý vždycky nejhorší, já jí bral jako chladivou náplast na ty moje bebíčka. Byl jsem strašně rozbolavělej a nasranej, že mě sem dostal nějakej magor z posedu. V jednu chvíli jsem se nenáviděl, pak veškerý hnev spadnul na toho kazišuka v maskáčích. Sakra !! Proč on ? Proč na takovým nepravděpodobným místě ? A proč jsem se zrovna musel mazlit s těma věcičkama ? Néé, určitě se to nějak vysvětlí, vykecám se z toho.

12. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Odpoledne přišla ehm ehm moje obhájkyně. Tuplem byla čerstvě po škole, ale jinak to byla celkem kostička. Sice trochu prdelatá, ale lepší za něco chytit, než něco hledat. I přes už mírně opuchlej ksicht jsem se pokusil o úsměv. ,, Dobrý den, pane Bucksi. Jsem Jane Paulsonová a budu vás zastupovat.“ ,, Neříkejte mi pane Bucksi, copak jsem tak starej, vsadím se, že nás dělí jen pár let, pusinko. Jsem Will.“ ,, Takže takhle….Wille…, váš případ měl mít na starosti kolega Moneco, ale ten by vás potopil ještě dřív, než by nějaký soud vůbec začal. Myslím, že každý má právo na prvotřídní obhajobu a proto jsem se celé záležitosti chopila já. “ ,, Kdybys mi tohle řekla někde v baru, myslel bych, že si chceš se mnou zašukat na hajzlech. Proč sakra takovýhle mladý, slova vyštudovaný pipky mají možnost někoho obhajovat. Neměli byste takhle náhodou tiše sedět u soudu, učit se a sem tam podržet soudci nebo porotcům ?“ ,, Podívejte se, sice na to nevypadám, ale mám za sebou už deset soudních stání a osm z nich byla úspěšná. Chápu, že vaše předsudky jsou natolik silné, že vás nutí si myslet takovéto nesmysly, ale jsem tu pro to abych vám pomohla. “ ,, Víš, že seš strašně sexy, když se zlobíš.“ ,, Ehhhm…Na vaše vybrané chování jsem byla upozorněna. Jen mě trošku mrzí, že podle výpovědi jisté slečny Dolly, umíte být i velmi galantní…“ Takže Dolly přežila ? ,, Pojďme si tykat, přece jen je to takové osobnější.“ ,, Dobře, možná to tak bude lepší. Wille, viděla jsem tvůj spis a pojďme si narovinu říct, že usvědčujících důkazů proti tobě je tolik, že na nějaké zproštění obžaloby rychle zapomeň. Navíc se policisté chtěli blýsknout a už několik dní jsou tě plné televize, rádia a noviny. Lidi hromadně demonstrují a dožadují se dokonce veřejného lynčování. Dostala jsem takový nápad. Za pár dní by se za tebou měl stavit někdo ze soudní psychologie a podrobit tě určitým vyšetřením. Jestli se nám podaří prokázat tvojí nepříčetnost či psychické onemocnění, mohlo by to znamenat body k dobru.“ No to je snad fór, slečinka po mě snad chce abych simuloval. Takový přístup se mi začíná líbit. ,,Máte velmi zajímavý přístup. Mimochodem, ta barová děvka Dolly je živá ? “ ,, Trochu úcty, Williame. Ale ano, a bude jako jedna z několika lidí proti vám svědčit. Nyní pracuji na získání podkladů k tomu, aby se několik výpovědí dalo označit za nevěrohodné. Wille, stavím se za vámi…tebou…koncem týdne a probereme co dál. Budu muset jít.“ Nevěděl jsem, zda to brát jen jako nějakou blbou srandu a kromě toho, že mi tahle éterická bytost potvrdila moji domněnku o Dolly, nebral jsem to celé nějak vážně.

20. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Co se jako blbá sranda rozhodně neukázalo, byl opakující se výprask od bachařů a vězňů. Jo, ty uniformovaný zmrdi mě k tomu ostatnímu póvlu v pensylvánské státní věznici několikrát připustili. Mezi jedním z rozbíječů mé krásné tlamičky byl i negr, kterej si šel sednout za jednu z mých slečinek. Nyní si tu odpykával trest za čórku auta. Na Jane jsem začínal měnit názor, opravdu se snažila, jak mohla. Co řekla nebo mi oznámila nebyla žádná bohapustá lež. I ten psycholog se za mnou fakt zastavil. Neřekl mi ani ň, jen se mnou udělal pár dementních pokusů a vyptával se mě na hodně divné věci. Třeba jestli pořád myslím na svou mrtvou máti.

Byl jsem v celý tý zamřížovaný boudě za pořádnýho magora a první přelíčení je ohlášeno až za šest dnů. Často čtu Bibli a přemýšlím o životě. Také hodně vzpomínám na Artura a jen těžko se můžu smířit s tím, že nemám takový respekt jako on.

22. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Dneska je to na dlouhou dobu asi můj poslední zápis. Jsem nucen navštívit vězeňskou nemocnici, beztak je to jen gesto, abych se zmátořil do tý doby než začne proces.

Kde jsou ty časy, kdy jsem byl obyčejný vězeň, kterej sem tam dostal. Chybí mi Eddie, nedokážu se sám chránit, je jich na mě moc.

Se smutkem a bolestí musím říct, že i můj čokověnec byl odpanněn. Zkurveně nadržený negerský hovado !!!

30. 2. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Jsem v pěkných sračkách. Proces byl jedna velká tragédie. Snažil jsem se vše brát s humorem. Jane se za mě prala jako lev. Moje chování jí hodně nasralo. Jako soudce mi byl přiklepnut Trump a to je pan Gilotina.

Viděl jsem po dlouhé době Dolly. Pěkně nakynula a chovala se jako ubulená hysterka. Když si sedala na lavici svědků zařval jsem na ní, že jestli jí tamto bolelo, tak ať se teprve těší na můj boží hněv. Taky proti mě svědčil Ralph a to mě hodně vytočilo, jelikož jsem ho měl za spravnýho chlápka.

Začínám propadat depresím.

3. 3. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Dneska se promítaly fotky z míst mých radovánek, několik porotců odvracelo oči, pozůstalí brečeli anebo propadali hysterickým zachvatům. Po dlouhé době jsem se celkem i zasmál. Dokonce musím přiznat, že jsem na mnohé věci i zapomněl. Také se ukazovala moje krabička vzpomínek. Tenhle fakt mě dost zabolel, ale ty bradavky vypadaly pořád pěkně. Na chvíli s emi postavil. Od Jane jsem za své chování pak dostal slušné kázání.

Je strašný smutný podotknout, že se cejtim v bezpečí a v klidu jen v soudní síni.

15. 3. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Opět píšu z nemocnice, nějakej šmejd z bachařů pronesl do věznice to, že jsem ukazoval na Jeninu sestru – leklou rybu Judy lízání kundičky. Kevin, kterej seděl vedle ní a kterýho totálně zničil chlast byl vyhozen ze soudní síně. Řval na mě, že jsem čurák, kterýho je zabít málo a pak ještě brečel , že se mnou vypil jeho nejlepší samohonku.

Doktor oznámil, že jsem jednal ve stavu naprosto příčetném a Jane, můj anděl strážný pochopila, že je zle.  Oficiální rozsudek bude vynesen za tři týdny.

20. 3. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Už mě nebaví si psát tenhle vyjebanej deník. Nebaví mě nic, potřeboval bych si možná jen zamrdat. Mám noční můry, vídám v nich znova a znova, jak zabíjím Jokieho. Je to ubíjející, na okolí se snažím působit strašně fajn dojmem. Bylo za mnou několik reportérů a chtělo po mě rozhovor, rád jsem jim ho poskytnul. Taky nám sem přivezli pět peďáků, takže už nedostávám největší sodu jen já.

23. 3. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Začínají mi chodit spousty dopisů od ženských. Ty odvážnější slečinky posílají i použité spodní prádlo. Konečně nacházím nějakou tu pohodu.  Taky se mi ozval nějakej Rodney Alcana, že prej oceňuje mojí práci, že jsme dobrej..a pro něj velkou inspirací

4. 4. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Díky nějakým oplejtačkám se vynesení rozsudku jaksi protáhlo. Nevadilo mi to, měl jsem spoustu práce s korespondencí, honěním a kouřením. Ano, moji obdivovatelé mi posílají kdeco. A cigára jsou jedna z mála věci, co mi bachaři neseberou.

Soudce svou řečí chtěl nejspíš vyhovět všem pozůstalejm a ohromit přítomný tisk. Když vyjmenovával všechny mé zločiny a oběti, drbal jsem se na koulích a broukal si Strangers in the night. Také padla otázka, zda něčeho lituju a já odpověděl, že jedině smrti mýho psa.

,, Williame Bucksi, jste vinen ze všech pětašedesáti bodů obžaloby. Odsuzujeme váš k trestu smrti na elektrickém křesle. Rozsudek bude vykonán přesně za týden , ve státní pensylvánské věznici, v pět hodin ráno. Proti tomuto rozsudku nelze vznést žádné odvolání. “ BUCH, BUCH. Kleplo kladívko.

Na jednu stranu jsem se chtěl smát a na druhou mi bylo podivně ouzko. Jane byla velmi smutná a při dalším rozhovoru mi vyčetla mě chování, rozloučila se a dokonce mě políbila i na tvář. Musel jsem uznat, že tahleta brunetka byla po mojí matce druhá ženská, který jsem si nesmírně vážil. Jen já jsem blb a všechno pokazil. Ale nedopadlo by to to nakonec stejně ?

Možná si říkáte, proč to šlo tak rychle, vždyť mnoho z mých kolegů čeká na smrt i několik let, ale když se vám podaří zabít obě dcerunky amerického poslance, jde to všechno najednou strašně rychle.

10. 4. 1964, Lancaster (Pensylvánie)

Vyřizuju si poslední věci. Štve mě, že se líčení neprotáhlo na delší dobu, jelikož mi začala psát jistá Diana a nabízela svůj vlhký klín. Dle všeho byla schopná sem klidně přijet a rozdat si to se mnou ve vězeňské jídelně. Ach jo…tohle zamrzí.

Taky si prej mám vybrat svoje poslední jídlo. Bez váhání jsem zvolil lívance…ať odsud odcházím sladce. Dlouho jsem nad smrtí přemýšlel a došlo mi, že když jsem jí tak svědomitě rozséval, nebude problém s ní odejít. Také jsem tipoval, kolik lidí se na tenhle můj životní velkofilm přijde podívat a jestli tam budou nějaký baby. A jestli jo…jestli budou pěkný. Pořád tvrdím, že jsem Bůh, jen jsem se své role zhostil příliš brzy, lépe řečeno začal jsem sbírat své trofeje moc brzy, ale když projdu elektrickým očistcem, čeká mě přece už jen nebe, nebo snad ne ? Nedělal jsem si sbírku zbytečně ? Neposral jsem svoje vraždění nějakým způsobem ? Kdepak !!! Já jsem přece dokonalej, jsem přece BOŽSKÝ WILL.

A takhle to všechno mělo být !!!

,,Something in your eyes was so inviting
Something in your smile was so exciting
Something in my heart told me I must have you “

………………………………………………………………………………………………………………………….

Černá kronika:

DNES 21. DUBNA ROKU 1964 BYL V ČASNÝCH RANNÍCH HODINÁCH NA ELEKTRICKÉM KŘESLE POPRAVEN NĚKOLIKANÁSOBNÝ SADISTICKÝ VRAH  WILLIAM BUCKS.  JEHO POSLEDNÍ SLOVA BYLA: ,, DAL SI BYCH SI JEŠTĚ JEDNU ŠŤAVNATOU P*****U.“

ÚSPĚŠNÉ PROVEDENÍ ROZSUDKU JAKO PRVNÍ OSLAVILA SKUPINKA BUCKSOVÝCH ODPURCŮ (ČÍTAJÍCÍ I RODINY POZŮSTALÝCH), KTERÁ JIŽ OD VČEREJŠÍHO ODPOLEDNE VYČKÁVALA PŘED BRÁNOU VĚZNICE.