Deník Williama Buckse (18+) – 2. díl

William se nám dostává ven z basy. Co myslíte, stane se ctihodným občanem anebo popustí uzdu své fantazii? Jinak bych ráda upozornila, že je nutné brát i letopočet, v kterém se to celé odehrává. Po přečtení se proto zdržte pubertálních komentářů… určitě budete vědět, na co tím narážím 😉 Přeji příjemné čtení.

finger_killer_by_thecolourushproject

22. 9. 1963, Milton (Delaware)

První den venku! Bachař, kterej mě pouštěl, se sice na mě tvářil jak kyselá prdel, ale když jsem prošel vězeňskou branou, vnímal jsem jen tu vůni svobody. A nezkazil jí ani smrad z blízké kafilerky. Procházel jsem se ulicemi neznámého města a bylo mi fajn. V prkenici mi chrastilo pár drobáků a i nějakej  ten Washington by se tam našel (vyfasoval jsem je při odchodu, prej pro strýčka příhodu). Můj žaludek, zničenej těma blafama z vězeňský jídelny, přímo plakal po pořádně poctivým steaku. Zašel jsem do nejbližší restaurace a pořádně se nadlábnul. Všechno jsem spláchnul studeným pivem a bylo mi ještě víc fajn. Pak jsem si koupil krachli Marlborek. A najednou jsem si všimnul, že mi moc z toho milodaru nezbylo. Pomalu mi začlo docházet, že jsem sám v cizím městě, kde nemám žádnou střechu nad hlavou, ani nikoho, u koho bych mohl přespat. K tomu všemu začlo pršet. Musel jsem se někam zašít, aspoň než se to přežene.

Lilo jako z konve, přímo mě do očí a já běžel dokud jsem si nevšiml napůl svítívého zeleného neonu BAR. Zaplul jsem tam a ihned si poručil něco na zahřátí. Moc lidí tam nebylo. Většinou to byli štamgasti. Vzal jsem si noviny a pomalu usychal. Asi za hodinu, ponořen do článku o nějakejch smradech, co hlásají volnou lásku a protestují proti válce ve Vietnamu, jsem byl vyrušen. „Dám si dvě deci bílého vína.“
Odtrhnul jsem oči a uviděl jí… stála tam, slečna dokonalá!
Měla na sobě černé punčochy, červenou sukni a bílou halenku s necudně rozeplým knoflíčkem. Začal jsem děkovat Bohu za ten déšt, přes bílou látku se jí krásně rýsovaly ztvrdlé bradavky. Před očima jsem měl tisíc způsobů, co bych s tou polozmoklou blondýnkou dělal, už už jsem se dokonce zvedal a šel jí oslovit, jenže v uších mi zazněly slova mého učitele Artura: „K ženě se nesmíš přiřítit, musíš na ní pomalu. Vyčkávej na vhodnou chvíli. Buď milý a galantní. Snaž se jí rozesmát, ale žádné dvojsmyslné fóry! Musíš být gentleman. A pak teprve můžeš přemýšlet o zkoumání její jeskyňky.“
Zvedl jsem se a nuceně si upravil košili. Opět jsem sáhnul po novinách, ale již jsem je nečetl. Byl jsem nervózní, v hlavě se mi hádaly obě poloviny mozku. Nakonec však vyhrála ta správná s tvrzením, že Artur nebyl žádnej blbec. Nenápadně jsem krásnou neznámou pozoroval zpod novin. Měla nádherné dlouhé nohy, ale její stehna byla přímo k nakousnutí. Třásl jsem se nedočkavostí a nervozitou zároveň… jenže pak mi má stupidní makovice nasadila brouka do hlavy. Třeba tady budu dřepět zbytečně, kostička odejde nebo se za chvilku otevřou dveře a přijde za ní nějakej nabíječ. Myšlenkově jsem se rval s vlastním mozkem, ale pořád stíhal mapovat situaci. A vyplatilo se! Blondýnka šla k baru a vypadala nějak sklesle.
„Zaplatim.“ řekla suše barmanovi.
„Ale Dolly, to si tady moc dlouho nepobyla, copak se děje?“ zeptal se jí hodně divně vypadající barman.
„Ten, na koho jsem tu čekala, nepřišel.“ odpověděla a v jejím hlase bylo slyšet naštvání.
„Dej si ještě dvojku, venku stejně furt prší.“
Brácho, máš u mě panáka, sice vypadáš jak kdybys strčil ksicht do mlátičky, ale ani nevíš jak si mi pomoh!
„Copak si může vůbec někdo dovolit nepřijít na schůzku s tak milou dámou?“ prohlásil jsem a do té otázky vrazil veškerou svoji slušnost a eleganci.
Dolly se na mě otočila a usmála se… červená rtěnka a modré oči z ní dělaly přímo bohyni.
„To víte, lidi a zvláště pak chlapi dokážou bejt pěkný svině.“ špitla.
„Trošku ostrá slova, ale máte pravdu. My chlapi jsme hrozní tlučhubové, ale pořád jsou mezi náma světlé výjimky.“
„Opravdu? Tak mi nějakou ukažte.“ řekla a zasmála se.
„Stojí přímo před vámi. Nejsem sice žádnej Delon, ale když mi řeknete, ať vám přitluču poličku, tak to udělám… a to bez několikaměsíčního čekání.“
Tak ten byl suchej jak cesta v létě, pomyslel jsem si, ale na ní to očividně zapůsobilo.
„Jsem umělkyně a jestli je pravda co říkáte, speciálně pro Vás vyrobím plaketu pravdomluvného muže roku 1963. Nechcete se ke mně posadit a rovnou probrat nějaké návrhy?“
Zřejmě humor není její přední stránkou, ale jinak to vypadá, že bude kocour v troubě. Sedl jsem si k ní a vzájemně jsme se představili, pak jsem nám objednal flašku bílého vína, co pila. V peněžence jsem přitom měl sotva na čaj, ale to se nějak pořeší.

Dolly bylo 21 a byla místní, byla to typická městská slečinka. Pořád mlela pantem. Dělal jsem, že jí poslouchám a občas jí řekl nějakou neutrální odpověď nebo naopak všeobecnou otázku. Větší soustředění mi zabralo nečumět na ty její kozičky, kterým se rozhodně v té blůzce nelíbilo… chtěl jsem je vzít do ruky, hladit, mačkat…
„A ty bydlíš někde poblíž? Že jsem tě tu ještě neviděla.“ vytrhla mě z přemejšlení Dolly.
„Já… já tudy jen tak projíždím, akorát mi dneska chcíplo auto, tak jsem to zapíchnul tady.“
No, to je teda výmluva, doufám, že tu káru nebude chtít vidět. Trošku jsem začal zmatkovat… trošku víc.
„Hele, tady za chvilku zavíraj, co kdybysme šli ke mně? Mám doma ještě nějaké víno.“
Dolly na mě mrkla. Nemohl jsem odmítnout, byl jsem natěšenej. Jenže tady furt byla ta útrata za už vypité tři flašky vína. Dolly jsem to nemohl nechat zacvakat. Víno po tak dlouhé pauze od chlastu pěkně dávalo a možná vlivem toho posranýho kyselýho chlastu jsem slečně nabídnul, že zkrátka zdrhnem bez placení.
„No to je úúúplně bezva nápad… (*škyt*)!“ řekla opile.
„Ten barman tě ale zná, takže mu řekneš, že to zaplatíme zejtra a pak spolu odjedeme někam hodně daleko a najdem si daleko lepší podnik.“
Ano, během našeho rozhovoru jsem ani nevim jak, stihnul naslibovat hory, doly. Dolly pak hodně těžko došla k pultu, barman se moc netvářil, ale nakonec nás ještě s pozdravem propustil ven.
„Všimla sis, jak to ten balík sežral?“ smál jsem se jak blázen, když jsme byli blok od toho pajzlu.
„Je to blbec.“ prohlásila Dolly a hystericky se smála.
I když se dost motala, nakonec jsme přece jenom skončili v jejím kvartýru. Prej jí ho dal otec, ale víc než to mě zaujalo, že její papánek není asi žádnej chudák. Barevná televize, slušná sbírka LPček, magneťák… začal jsem pomalu sčítat kolik by to všechno hodilo. Wille, do prdele, jsi jen den z báni a už bys zase čóroval, kde jsou sliby sobě samýmu? Za to může ten posranej chlast.

Dolly donesla víno – červený. Nalila ho do sklenic a vohulila hlasitost rádia. Hrálo zrovna něco od toho hezouna co má koní ksicht, myslím, že se jmenuje Elvis. Dolly si trošku víc rozepnula blůzičku, ty její k pocucání hodné bradavky měly hnědou barvu. Chtěl jsem ji… strašně moc! Ve svých představách jsem viděl, jak jí přetahuju přes hranu toho gauče, kterýmu ona říká vznešeně sofa.  Seděli jsme naproti sobě u stolu. Ona v ruce držela flašku vína a opírala se o ní. Viděl jsem jak jí hobluju…
„Dolly asi bude (*škyt*)  spinkat.“ řekla.
No, to ať ani nezkouší, přišel jsem sem kvůli píchání a taky si zapíchat chci, přes rok jsem seděl v base a prcal leda Anču dlaňovku a i tak mám koule jak míče – plný mrdky, kterou ti vycákám pěkně na ty tvoje výstavní trojky, holčičko. Navíc jsem do tebe hustil celý večer sladké, těžce naučené řečičky, takže chci odměnu a kdybych měl prachy, tak přece za tebe zacáluju i útratu. I já vím, že když ženská pozve chlapa k sobě, bude z toho mrdačka, tak jakýpak chrápání. Začínal jsem být naštvaný. Hodně naštvaný. Krev spojená s levným čůčem se mi vařila v těle. Dolly naklonila hlavu blíž poloprázdný flašce a zavřela oči. Chvíli jsem jí pozoroval, jestli to není nějakej blbej fór, ale když za pět minut začla nahlas chrápat, můj pohár trpělivosti přetek. Byl jsem rozčílenej do běla! Za tohle tu malou děvku potrestám, polovičního vola ze mě udělala ta zrzavá cuchta v Harleyině vývařovně (ano, na to jsem pořád ještě nezapomněl), ale ty jsi to, Dollynko, dotáhla do konce. Jsi spokojená?!

Nemohl jsem se na ní v klidu dívat, byl jsem nadrženej a nasranej zároveň. Vyrval jsem jí z ruky tu flašku a pořádně se napil. Ta spící svině se hlavou mrdla o desku stolu. Vstal jsem, chytil jí za ruce a položil na gauč. Vůbec nevěděla, která bije. Třásl jsem se. Strhnul jsem z ní její bílou halenku, měla modrou podprsenku, kterou jsem jí však lehce roztrhl. Světlo světa spatřily dvě úžasně nalitý vemena! Vzal jsem je do ruky a začal si s nima hrát, konečně jsem je mohl cucat, lízat, kousat… prostě vše, co se mi zachtělo. Užíval jsem si to! Asi jsem kousnul moc, jelikož z levý kozy jí začla týct krev a Dolly se zavrtěla a na chvíli otevřela oči.
„Co to děláš? Hej, přestaň! To bolí!“  začala řvát, když se trošku seznámila s realitou.
Já nemohl přestat, měla tak sladkou kůži. Ta svině se však začala bránit, tak jsem jednou rukou hledal něco, čím jí umlčet. Našel jsem leda prázdnou flašku, sral jsem na všechno a plnou silou jí tím fláknul po palici. Teď byly všude střepy a z hlavy jí chcala krev, ale bylo vidět, že je v bezvědomí. Byl jsem jako smyslů zbavený. Vyhrnul jsem jí sukni, měla krajkový kalhotky, který šly hodně špatně sundat. Věděl jsem, že teď mi jen tak neuteče a běžel do kuchyně pro nůž. Vzal jsem ho a ten kousek látky rozřízl a odhodil kamsi do pryč. Měla nádhernou kundičku, na ní měla porost světlých chlupů. Chvíli jsem přestal a jen tak se na ní koukal, pak jsem se sklonil a pomalu jí začal lízat. Voněla jako sláma a její mrdchrchel byl pro mě tím nejsladším dortíkem. Strčil jsem jí tam prst a pak přidal ještě druhý. Strkal jsem tam ukazováček s prostředníčkem strašně rychle. Druhou rukou jsem si ho honil. Když jsem byl, vystříkal jsem se jí na ty její kozy. Ale měl jsem furt málo, líbilo se mi, jak tam tak leží a její kozy jsou nadzvedávány jejím dechem. Můj čůrák byl znovu jak z kamene a já jí to narval přímo do tý její, teď už mokrý kundy. Přirážel jsem a přitom jí ošahával ty její nálevny. Vlivem přirážení se tak krásně třásly. Celej výjev doplňoval Sinatra a jeho Strangers in the night. Miluju tu píseň a miluju prcat tuhle růžovou kundu!

Zapálil jsem si cigáro. Nahej jsem seděl v křesle a pozoroval Dolly se zavřenejma očima. Její úžasně dlouhý nohy do praku a její pičku, která se roztekle usmívala na celý okolní svět. Típl jsem vajgl o topení a šel prohledat její ledničku. Měla tam nějakou zeleninu, ovoce a nějakou colu, tak jsem to skoro všechno sežral a vypil a pak se vrátil ke své milé blondýnce. Nasranost mě opustila, ale pořád tomu něco chybělo. Nějaká třešnička na závěr.
Už vim! Líbal jsem Dolly na její rty, rozmázávala se jí rtěnka. Pak jsem jí tam strčil tu mojí kládu a chytl tu spíci krávu za vlasy. Je to zajímavé být vykouřenej hlavou holky, která nemá o ničem šajna. Nepolkla a mrdka jí pomalu zasychala v držce a troška stékala po bradě. Když jsem si oblíkal kalhoty, dal jsem si další cigáro. Už jsem byl na odchodu, když jsem se na ní ještě jednou otočil. Prostě mi to nedalo, šel jsem zpátky do kuchyně, vyndal z ledničky okurku a celou jí vrazil do tý Dollyiny vyšpulený kundičky. Nůžkama jsem jí ještě odstřihnul pár chloupků a schoval si je do náprsní kapsy mé košile.
Pak jsme jí líbl na čelo a tiše pošeptal: „Bylas roztomilá. Třeba se ještě sejdem.“

Will

5 komentářů: „Deník Williama Buckse (18+) – 2. díl

  • 23. 8. 2015 (14:55)
    Permalink

    Supr pokračování, těším se co bude dál. Čeho všeho budeme svědky.
    R.R.

    Reagovat
  • 23. 8. 2015 (19:01)
    Permalink

    Je to celkem dobré. 🙂 Jen si dej, prosím, pozor na jí/ji a ní/ni. 🙂

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.