Andělé jsou všude kolem nás

Pleteš si pojmy, nejsme produktem mozku, ale mozek je produktem vědomí: vědomí může existovat mimo fyzické tělo takže nemůže být produktem mozku. Přikládám úryvek z díla význačného dánského filosofa a mystika Martinuse Thompsona, vše mám v češtině, jinak se podívejte na Dánské stránky martinus.dk
_______________________________________________________________________________________________________
Martinus:

Prázdným prostorem vesmíru (citace)

Dánský originál
Gennem verdensaltes tomrum

Přeložil: Josef Vašek
Tisk: Štafa Radomil (2011)
Upravil: Břetislav Lukáš (2018)

Copyright by Martinus Institut, Köbenhavn a Centrum přátel Kosmologie Olomouc

I. Kapitola.
Vzdálenosti ve vesmíru.
Všichni víme, že vesmír představuje nekonečný prostor, ve kterém se vznáší nespočetné mléčné dráhy, hvězdné mlhoviny a planety. Víme také, že mezi těmito slunci a mléčnými drahami jsou nezměrné vzdálenosti, dokonce vzdálenosti tisíci násobné větší než prostor, který zaujímají jmenovaná slunce a mléčné dráhy samotné. Proč jsou zde tak obrovské vzdálenosti mezi těmito makrokosmickými částicemi ve vesmíru? Proč by tato slunce a země nemohly ležet mnohem blíže navzájem? Nikoliv, to nemohou. Kdyby neexistovaly velké vzdálenosti, které se nyní uplatňují mezi nebeskými tělesy, nemohl by se vyvinout fyzický život v němž žijeme. Všichni víme, že kdyby se země přiblížila ke slunci, tak by se dostala do oblasti, kde by všechen život na jejím povrchu byl zničen světlem a oh-něm slunce. Rovněž by její život zmrzl na smrt, kdyby se vzdálila od slunce. Mají tedy zvláštní určitý účel tyto obrovské vzdálenosti mezi světy v prostoru: jsou zvlášť určeny k prospěšnému vyvíjení života. Bez velkých vzdáleností mezi světy neboli nebeskými tělesy nebylo by místo pro jejich pohyby nezbytné k životu. Bez těchto pohybů by nebyl mohl vzniknout čas a prostor, den a noc, zima a léto. Fyzický svět by byl zcela neobývatelný pro vědomý život. Ale nyní je opak skutečností.

2. Kapitola
Zjevování a mizení hvězdných systémů.
Fyzický svět vysoce vyznačuje život. Tento život je ale soustředěný v prázdném prostoru kolem svíticích hvězdných systémů, které vidíme na jasném nočním nebi. Všechny tyto svítící hvězdy nebo hvězdné systémy se zjevily z temnoty, z prázdného prostoru. Představují výtvor tohoto prázdného prostoru a rovněž tak vidíme zase je opět mizet v temnotě a stávat se neviditelnými a jen zanechávající po sobě prázdný prostor. Máme tedy před sebou obrovský prázdný prostor ve kterém se světy zjevují a v němž zase mizí. Poněvadž něco nemůže vznikat z ničeho a rovněž tak něco nemůže se vůbec stát ničím, prožíváme tedy fikci. Vidíme, jako by svítící mlhoviny vznikaly z ničeho. Tyto mlhoviny se zhušťují zase na slunce a mléčné dráhy, vrcholí ve stavu světla a tepla a potom zase během nezměrného časového období jdou vstříc ke svému zániku, mizí v temnotě, stávají se ničím ve vesmíru. Ale protože, jak bylo řečeno, nemůže něco vzniknout z ničeho, nemůže toto zjevení se nebeských těles ve vesmíru představovat první začátek materií neboli látek. Musely již dříve být ve stejném rozsahu než se staly plynnými mlhovinami, sluncem a zeměmi, jak vidíme v prostoru vesmíru. Protože něco se nemůže stát ničím, nemůže zánik a zmizení nebeských těles v prostoru vůbec být zánikem neboli úplným koncem materií neboli látek, jak vidíme svýma fyzickýma očima. Tím se stává skutečným poznáním, že materie mohou vystupovat
ve stavu, kdy nejsou přístupné pro naše fyzické smysly. A tam kde materie neboli látky nejsou přístupné pro naše fyzické smysly, tam ovšem nemůžeme nic vnímat. Tam kde nemůžeme nic vnímat, a proto nemůžeme prožívat vůbec žádné podrobností, tam můžeme jen prožívat bytí jako prázdný prostor.

3. Kapitola
Prázdný prostor je duchovní svět.
Vesmír se nám jeví jako obrovský prázdný prostor, ve kterém materie představující slunce a mléčné dráhy vyplňují jen tak velmi málo, ale tomu tak naprosto není proto, že by ve skutečnosti představoval takový prázdný prostor, nýbrž proto, že materie se zde vyskytuje ve stavu, který nemůže ovlivňovat naše fyzické smysly. Jsme zde tedy svědky dvou druhů materií: Pro smysly viditelných a pro smysly neviditelných. Tak jako viditelné materie představují viditelný svět, tak také představují neviditelné materie neviditelný svět. A zde jsme se dostali k základu každého náboženství, totiž k tomu, že existuje nějaký „duchovni“ svět za fyzickým. Pro nás ovšem není neviditelný neboli duchovní svět vírou nebo domněnkou, nýbrž je opravdovým skutečným poznáním. Proč je označován tento neviditelný svět jako „duchovní“? Je označován jako duchovní proto, že celé naše vědomí a myšlenkový svět je vybudován z tohoto materiálu. Fyzickými smysly neboli očima nemůžeme své myšlenky neboli představy vidět. Proto se musíme vyjadřoval řečí. Kdyby naše myšlenky byly viditelné tak jako náš fyzický organizmus, jako naše oči, vlasy, ruce, atd., nepotřebovali bychom používat řeč. Poněvadž myšlenky jsou totéž jako vědomí, a vědomí je zase totéž jako duch a duch patří pod neviditelné materie, tedy zde máme příčinu toho, že tato oblast materie je nazývána „duchovní svět“.

4. Kapitola
Náboženský a intelektuální primitivizmus.
Nekonečný prázdný prostor vesmíru sestává tedy ze světa neviditelných materií a tím se stává stejně tak skutečným jako svět sestávající z materií viditelných pro fyzické smysly. To ovsem neznamená, že tento neviditelný neboli duchovní svět, jak je také nazýván, se shoduje se všemi různými náboženskými představami, které byly o něm vytvořeny, naopak zde bylo volné pole pro nepřirozenou fantazii a čistou pověru. Výtvory z toho zase ovlivnily mnohé intelektuální lidi přímo tak, že dostali antipatii proti každé možné představě o existenci tohoto neviditelného světa. Mnohé intelektuální osoby (vědci) považují každého člověka zabývajícího se duchovním světem, za primitivního a tím odkrývají svoje intelektuální nedostatky. Odhalují tímto svým postojem, že vůbec nerozumí, že popíráním existence neviditelného světa jsou nuceni držet se názoru, vědomě nebo nevědomě, že něco může vzniknout z ničeho a rovněž tak, že se něco může se stát ničím. Tím se nepřímo prohlašují za primitivy. Duchovní neboli neviditelný svět je jasným skutečným poznáním nekonečného prázdného prostoru vesmíru.
5. Kapitola
Náš myšlenkový svět je částí prázdného prostoru nebolí neviditelného světa.
Co se tedy skrývá za tímto obrovským prázdným prostorem? Zde se musí nevyhnutelně skrývat to něco, zákony, zásady a síly, které ovlivňuji zjevování mléčných drah, zeměkoulí neboli světů a žijících bytostí i temnoty, z neviditelného stavu do viditelného. Rovněž tak musí neviditelný neboli duchovní svět také představovat pokračování procesu, který vede jmenované skutečnosti zpět z viditelného do neviditelného stavu. Zde se tedy vyskytuje vysoká aktivita neboli vyvíjení energie ve velkém prázdném prostoru vesmíru, ale ve vibracích a délkách vln, která nemohou působit na naše fyzické smysly. Jak můžeme vědět, že skutečně je velké vyvíjení energie v tomto neviditelném světě? Pozorováním naší vlastní myšlenkové aktivity a vyvíjením vědomi, představujícím část neviditelného světa, který je spojen přímo s naším prožíváním života. Před každým slovem, každým jednáním, každým pohybem, který si přejeme provést, předchází myšlenkový proces. Přejeme si, myslíme si a představujeme si napřed fyzické jednání neboli projevováni, která budeme uskutečňovat, rovněž tak všechny fyzické zážitky, se kterými se setkáváme, zanechávají v našem vědomí aktivitu myšlenek a představ. Vše co lidé projevili, bylo napřed projeveno v jejich myšlenkovém světě, neboli neviditelné částí jejich osoby neboli zjevu jako žijící bytosti. Žijící bytost sestává tedy také z viditelné a neviditelně části. Viditelná část je fyzický organizmus, a neviditelná část je vědomí. Je skutečným poznáním, že viditelná část je řízena a vedena neviditelnou částí. Neviditelná část je tedy primární částí žijící bytosti. Proč by ale tak nemělo být v případě vesmíru?!

6. Kapitola
Proč je Bůh v „nebi“.
Vesmír sestává také z viditelné a neviditelné části. A vidíme také zde, že materiální výtvory vyjadřují logiku, plány a záměry, neboli splňují logický úmysl? Proč by neměly tyto ptány, myšlenky a záměry vzniknout v neviditelné části vesmíru? Proč by neměla tato neviditelná část vesmíru být místem vzniku těchto ptánu, myšlenek a záměrů? Proč by neviditelná část vesmíru neměla být vědomím stejné tak jako u žijících bytostí? Neviditelná část vesmíru vybavuje přece stejný druh projevů jako neviditelná část žijících bytostí, totiž záměrné tvoření. Neviditelná část vesmíru, tedy nekonečný prostor, je tedy vědomí, místo pro projevování myšlenek, touhy a vůle a toto „něco“, které je původcem těchto projevů myšlenek, této touhy a této vůle. Není tak podivné, že představa, že „Bůh je v nebi“ přišla na svět, rovněž tak jako je též samozřejmé, že pojem „v němž žijeme, pohybujeme se a jsme“ také musel přijít na svět. Boží Já a vědomí představuje tedy neviditelnou část bytosti, kterou nazýváme Bůh, zatímco fyzický organizmus Boha (fyzický vesmír) představuje viditelnou část téže bytosti přesně tak jako u nás samotných a všech ostatních žijících bytostí. Naše já a vědomí představuje naši neviditelnou část a náš fyzický organizmus představuje naši viditelnou část. Tímto způsobem jsme tedy již v „obraze Božím“.

7. Kapitola
„Narození“ a“ smrt“.
Jak vyplývá z předcházejícího, není prázdný prostor vesmíru ve skutečnosti žádným prázdným prostorem. Něco takového je ve vesmíru nemožné. Ve všech situacích, kdy látka neboli materie je nepřístupná jakoukoliv formou pro fyzické vnímání, mluví se o prázdném prostoru. Jak by ostatně měl vznikat svět nebo oblast nepřístupná pro všechno fyzické bádání? Že prázdny prostor není oblastí, ve které by naprosto nic neexistovalo, jak jsme niž uvedli, stává se skutečným poznáním tím, že fyzický svět přístupný pro smysly, to znamená, mléčné dráhy, slunce a země, v žádném případě a v žádné situaci, neměl svoji první příčinu neboli první původ ve viditelném světě. Vidíme, že z temnoty prázdného prostoru neboli neviditelného světa teče neustále proud materií, které se zahušťují a stávají se viditelné a přístupné pro fyzické smysly. Rovněž tak vidíme, jak se rozkládají a stávají se nepřístupné pro fyzické smysly, čímž opět vstupují do temnoty prázdného prostoru neboli neviditelného světa, což je proces, který nazýváme „narození a smrt“. Vidíme, že slunce a světy se rodí a umírají, vidíme že se rodí a umírají minerální výtvory a rovněž tak vegetační a animální produkty. Vše co je přístupné pro fyzické vnímání rodí se a umírá. Zde není žádná výjimka. Poněvadž materie nemůže vzniknout z ničeho, rovněž tak, že vůbec nemůže se stát ničím, tedy není toto zrození a smrt žádným naprostým začátkem nebo koncem. Zrození a smrt jsou tedy ve skutečnosti vstupem do, a výstupem z fyzického neboli viditelného světa. Jsme tedy svědky této materiální změny z viditelného do neviditelného stavu.

8. Kapitola.
Naše věčné „já“ za materií.
Co jsme ale „my“? Jsme totožni s materií, která je podřízena tomuto zrození a smrti? Nikoliv, to nemůžeme být. Skutečná poznání potvrzují bohatě, že představujeme „Něco“, co prožívá neboli zjišťuje změnu této materie neboli zrození a smrt. Je pravda, že máme organizmus, který také se rodí a umírá. Proč by ale neměl být podřízen témuž zrození a smrti? Je jen logickým vybudováním z fyzické materie. Představuje pouze „stvořený“ úkaz počítaný výhradně jako nástroj, kterým nějaké „něco“ může prožívat a vnímat fyzický svět. Toto něco nemůže být samotným organizmem, poněvadž organizmus představuje vybudovaný neboli vytvořený úkaz, určený k plnění zvláštního záměru. Ale poněvadž záměr je totéž jako přání, může mít jen nějaké žijící něco jako původce. Organizmus každé žijící bytosti je tedy splněním nějakého přání a tím odhaluje, že za organizmem existuje lijící něco, které je původcem tohoto organizmu, a pro které je tento nástrojem k pomoci pro jeho prožívání života. Toto něco za organizmem označujeme jako své „já“. Toto naše já vidí pomocí očí, slyší ušima, a všemi ostatními fyzickými smysly prožívá a projevuje se ve fyzickém plánu. Poněvadž toto já není stvořeno jako organizmus, je samo tvůrcem, má věčnou existenci. Existovalo dříve než vznikl nynější organizmus a rovněž bude existovat, když tentýž organizmus skonči v materiálním plánu. A tak jako bylo spolupůsobící ve tvoření nynějšího organizmu, tak bude zase ve tvoření nového příštího organizmu a tak dále. Toto já a jeho vědomí neboli myšlenkový svět leží za fyzickým vnímáním a patří proto k podrobnostem prázdného prostoru. Prázdný prostor vesmíru je tedy místem pro všechna „já“ žijících bytostí, pro jejich vědomí a myšlenkové světy, rovněž tak, jako je stejným způsobem místem pro Boží Já a vědomí, V temnotě prázdného prostoru ve vesmírných hlubinách existuje tedy nejvnitřnější pramen neboli původ života a jeho vědomí. Já a vědomi všech existujících žijících bytostí skrývají se rovněž v tomto fyzicky neviditelném světě. Toto neplatí jen pro všechny bytosti mající fyzický organizmus, ale také pro všechny bytostí osvobozené od tohoto organizmu o nichž říkáme, že jsou „mrtví“. Všechny jsou v neviditelném světě, ze kterého se opět vtělí do nového fyzického organizmu a tím se zase budou projevovat ve fyzickém světě.
9. Kapitola
Pro nejvyšší duchovní schopností a smysly
neexistuje žádný prázdný prostor.
Univerzum neboli vesmír sestává tedy ze dvou druhů světů, fyzického světa a duchovního světa. Všechny mléčné dráhy, slunce a planety a vše co ve spojení s těmito světy je viditelné pro fyzické smysly, představuje tedy fyzický svět. Vše co leží mimo tyto fyzicky viditelné úkazy, to znamená temný prázdný prostor vesmíru, představuje duchovní svět. Že se tento svět jeví jako prázdný prostor, je, jak bylo řečeno, jen proto, že podrobnosti tohoto světa nejsou přístupné pro fyzické smysly. Ale pro nejvyšší duchovní schopností neboli duchovní smysly nepředstavuje duchovní svět žádný prázdný prostor. Pro tyto smysly je fyzický prázdný prostor vesmíru obrovským zářícím světem plným života, světla a radostí.
Zde se nemůžeme blíže zabývat tímto světem, ale v jiných přednáškách a spisech je o něm pojednáno. Zde jen podáme malý náčrt k osvětlení fyzické Stránky prázdného prostoru vesmíru. Všeobecné věří lidé, že tento prázdný prostor je také fyzický svět, který může být fyzicky dosažen, v němž je možno žít a pohybovat se stejným způsobem jako ve fyzické oblasti nazývané zeměkoule. Mnozí lidé věří, že bude možno postavit vozidla, druh vesmírných lodí, se kterými bude možno provést cestovní spojení k jiným zemím a slunečním systémům. Vzdálené světy, by se takto mohly stát pohádkovými turistickými atrakcemi a rovněž dovoz a vývoz mezi zeměkoulemi by také mohl být skutečností. Vidíme zde jak kolosálně může probíhat fantazie, když se zabývá s oblastmi, jejichž opravdovou skladbu a původ nezná. Nerozumí vůbec, že je pro animální bytost pravé tak nemožné žít v prázdném prostoru vesmíru, jako je nemožné pro obyčejnou mouchu žít na dně oceánu a pro rybu z hlubin moře žít v hořící poušti. Každý musí zůstat tam kde je, poněvadž jeho organizmus nemůže mu dát možnost života v jiných podmínkách, nežli jsou ty, pro jejichž plnění je vybudován. Když se bytost dostane mimo podmínky života, pro jejichž plnění je její organizmus vybudován, končí její fyzické bytí a říkáme, že umírá. Ale tato smrt platí jen pro její fyzické bytí. Její já a s ním spojená neviditelná část neboli svět myšlenek existuje trvale. Jelikož její fyzický organizmus je mrtvý, nemůže bytost více tímto organizmem dávat znát existenci svého já a svého vědomí. Svým projevováním naplňovala dříve fyzický prostor a nyní má nový fyzický prázdný prostor. A v tomto prázdném prostoru žije tedy trvale, projevuje se a prožívá život pomocí nových duchovních organizmů k tomu schopných spolu se všemi jinými stejně postavenými bytostmi, až se zase může narodit v materiálním plánu. Poněvadž toto bytí, jak je zde ukázáno, není přístupné pro fyzické smysly, je tím dáno, že může vystupovat jen jako fyzicky neviditelné. A tento neviditelný svět prožíváme jako prázdný prostor vesmíru. V tomto prázdném prostoru skrývá se tedy skutečný primární svět. Odtud se rodí bytosti do fyzického světa, a sem se vracejí, když ve fyzickém světě zemřou. Fyzický svět je jen sekundární svět. Fyzicky neviditelný, duchovní svět neboli prázdný prostor vesmíru je tedy primární oblastí života. Je panstvím věčného života.
10. Kapitola
Zeměkoule je žijící organizmus, který nemůžeme opustit
ve fyzickém stavu.
Vzhledem k předchozímu malému náčrtu o prázdném prostoru vesmíru bude možno vidět, že tento sám o sobě není a nikdy se nestane místem pro fyzický život a bytí žádným způsobem než podle zásady: Organické zrození a smrt. Silou této zásady vcházíme do fyzického světa z duchovního světa. A podle zákona téže zásady vracíme se do duchovního světa.
Že jsme se mohli narodit ve fyzickém světě, je to jen proto, že takový svět předem existoval, Fyzický svět ale nemůže existovat a dávat možnosti života nehmotným bytostem, aniž by nebyl žijícím organizmem. Takovým organizmem je zeměkoule. V její zvláštní skladbě vyskytuji se zvláštní možnosti života, na kterých je nás každodenní fyzický život založen. Jak opouštíme fyzickou oblast zeměkoule, tak se dostáváme do prázdného prostoru vesmíru, kde nemáme žádnou možnost pro udržení svého fyzického bytí. Dostat se do prázdného prostoru vesmíru je totéž jako dostat se do poměrů, kde přestává být nás fyzický organizmus nástrojem k prožívání života, poněvadž neexistují více fyzické dimenze, které má svojí stavbou překonávat. Kde není vzduch, tam nemohou fungovat plíce. Kde není světlo, tam nemůže fungovat zrak. Kde není zvuk, tam nemůže fungovat sluch, rovněž používání teči také je nemožné. Dále – vůbec neexistuje energie tíze (gravitace), která nás ostatně drží na miste, a tím přestávají být funkční naše centra rovnováhy. Zde pro nás neexistuje více žádné „nahoře“ nebo „dole“. Tím je vyřazena z činnosti naše schopnost orientace. Kromě toho musel by náš dopravní prostředek mít výkon a rychlost, odpovídající nejméně rychlosti světla, jestliže by tyto obrovské cesty prostorem měly být v souladu s našim denním bytím. Podle tohoto může být pochopitelné, že cestující v kosmických lodích nikdy nedosáhnou fyzicky živí vzdálený cíl ve vesmírném prostoru, jak si určili. Když jejich dopravní prostředek dosáhne nepoškozený místo určení, což pravděpodobné není mimo hranice možností, pak dosáhne kosmická loď vzdálený svět jen jako hrob, ve kterém jsou její cestující pohřbeni. Cesta kosmickou lodí je tedy jen pohřbem sebevrahů. Prázdný prostor vesmíru je duch a proto může být jen oživován duchovními bytostmi.

Obsah:
Kapitola
1. Vzdálenosti ve vesmíru
2. Zjevováni a mizeni hvězdných systémů.
3. Prázdný prostor je duchovní svět.
4. Náboženský a intelektuální primitivizmus.
5. Náš myšlenkový svět je částí prázdného prostoru neboli
neviditelného sváta.
6. Proč je Bůh v „nebi“.
7. „Narození“ a „smrt“.
8. Naše věčné „já“ za materií.
9. Pro nejvyšší duchovní schopnosti a smysly
neexistuje žádný prázdný prostor.
10. Zeměkoule je žijící organismus, který nemůžeme opustit.