Přítomnost duchů dětí ve starém domě: Živý zážitek, ze kterého zamrazí

Viděl jsem ducha. Pokud byste tuto větu od někoho slyšeli, zřejmě byste ho považovali za blázna. Každoročně je nahlášen nespočet případů působení nevysvětlitelných sil a spatření duchů mrtvých. Všechny případy mají jedno společné, špatně se dokazují. To je jeden z mnoha důvodů, proč mnoho lidé setkání s duchem tají, skutečná čísla jsou tak neznámá. Pokud byste zažili toto setkání, svěřili byste se s ním ostatním nebo byste měli strach, že vám nebudou věřit? Ve skutečnosti zažila setkání s duchem většina lidí, někteří přikládali jeho přítomnost jiným vlivům či ho ignorovali, pro někoho to byl živý a nezapomenutelný zážitek. Někteří vědci považují spatření ducha za sugesci, sen či halucinace, počet případů spatření ducha je však tak vysoký, že ho lze jen těžko přisuzovat pouze výmyslům a představám.

Příběh naší čtenářky, který fascinuje i děsí

Jeden z děsivých příběhů se stal i naší čtenářce, která se stala svědkem události, kterou by ji většina lidí nevěřila. Tento příběh se však skutečně stal a vy máte možnost se o něj podělit.

Zážitek je ze současnosti, kdy minulost odmítla opustit zdi starého domu v klidné části města. Ten dům byl postaven před sto lety, v roce 1918. Byl – a stále to je honosný dům, postavený v secesním slohu, s arkýřem, zdobený reliéfy. Pod jeho střechou je ukryta půda, mezi ní a sklepy v přízemí jsou ve třech patrech umístěny tři prostorné byty. Jistě v nich kdysi bydleli bohatí lidé, kteří měli služku, pro niž byla určena malá komůrka, kde mají nynější obyvatelé bytů spíž. Jedna ze současných majitelek, žijící v prvním patře domu, v archivu vypátrala, že za války v domě bydleli tři německé rodiny, které byly po válce, jako mnoho jiných Němců, z bytů vyhnáni. Jedna rodina měla dvě děti, dívku a chlapce, které byly i s rodiči, při násilném odsunu, zastřeleni.

„Věřím, že tu duše těch dětí stále jsou,“ řekla obyvatelka domu, kterou zvláštní události v jejím bytě iniciovaly vydat se po stopách historie obyvatel jejich domu. A velmi podivné je, že zvláštní jevy zaznamenali i další dvě rodiny, žijící v současnosti v tomto domě.

Paní, která žije s dospělým synem ve třetím patře, přímo pod půdou, několikrát v noci slyšela dupání jakoby dětských nohou. „Snad to jsou děti z té nové rodiny, která se nedávno přistěhovala do přízemí,“ pomyslela si, i když jí bylo divné, že by děti běhaly po půdě tak pozdě večer. Ale když se to opakovalo a jednou ji to dokonce vzbudilo ve dvě hodiny ráno, poslala tam svého syna. Ten se tam vydal – na půdě bylo prázdno, ticho.

Rodina z prostředního domu také setkání s duchy zažila na vlastní kůži. V noci se jim zničehonic, i když byli všichni ve svých postelích, rozsvítilo v předsíni světlo. Jejich dvě dospělé dcery měly v pokoji televizi. Dívaly se na seriál na svém oblíbeném kanálu, po jeho skončení přístroj vypnuly, tak jako vždycky. V noci je vzbudilo šumění. Televize hrála, ale bylo tam jen černobílé zrnění. Tyto jevy se opakovaly během půl roku několikrát.

Nejvíce si duchové dětí oblíbily nově přistěhovanou rodinu, snad proto, že měla malé děti a dva psy. Této rodině dávaly duchové svou přítomnost najevo tak často a razantně, že si je rodina pojmenovala – dívku Marie a chlapce Hans. Poprvé je postřehli psi. Po vycházce přišli do předsíně, kde se zarazili a dívali se oba upřeně do stropu. Ačkoliv jindy se po venčení hrnuli k misce s vodou, teď stály jako solné sloupy, oči upřené ke stropu. Pak jeden z nich zakňučel a utekl na své místo, druhý ho hned následoval.

Po té v jejich bytě začaly padat různé předměty. Zajímavé na tom bylo, že to vždycky byly starožitnosti zděděné po předcích rodičů této rodiny. Stará foukací harmonika bez zvláštního důvodu spadla pod poličku, fotka babičky padala sama od sebe ze zdi několikrát, ačkoliv skobička držela pevně. Závažíčko ze starodávné váhy po prababičce našli pod policí v kuchyni. Občas v kuchyňské lince vibrovaly talíře, nebo hrnce. Stačilo do nich strčit a hned přestaly. Všechny tyto jevy samozřejmě členy rodiny děsily.

Zážitek, ze kterého opravdu běhal mráz po zádech, měla patnáctiletá dcera. Jednou zapomněla klíče od bytu. Zvonila tedy dost dlouhou dobu, nikdo neotvíral. V domovním telefonu s bzučákem ale zaslechla dětský smích. Volala tedy jednomu z bratrů na mobil.

„Pojď mi otevřít, já vás tam slyším,“ řekla naštvaně.

„Ale my jsme u kamaráda, doma nikdo není,“ zněla odpověď jejího bratra.

Musely to tedy být jiné děti. Otec večer obešel sousedy. V inkriminovanou dobu nikdo na návštěvě žádné děti neměl.

Nejděsivější zážitek ale prožil jeden z osmiletých chlapců. V noci ho probudil nezvyklý chlad. Jakoby by mu na obličej sáhla úplně studená ruka. Otevřel oči, zamžoural, v rohu pod stropem ho upoutalo zamlžené světlo. Zaostřil. Ke svému zděšené rozpoznal obrys postavy malé holčičky s velikánskou mašlí na hlavě. Začal křičet a ona hned zmizela. Rozplynula se.

Rodina nechtěla opustit krásný byt na skvělém místě na předměstí, i když to po těchto zážitcích o tom vážně uvažovala. Nakonec se i se sousedy shodli, že jejich duchové jsou hodní, neubližují. Jen tam chtějí být s nimi? Nebo nechtějí a tímto způsobem dávají najevo, aby jim někdo pomohl na onen svět? Existuje ten svět? Kdo ví?

Obyvatelé tohoto domu jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé. Ateisté. Realisté. Nevěřící na reinkarnaci. Ale teď už věří, že duchové existují. Přijali ten fakt a čekají na další znamení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.