Strašidelné pověsti → Šumava

Udělejme si malý výlet do Jižních Čech. Přináším vám čtyři tajemné pověsti a začnu hezky od začátku – pověstí, kterou si mezi sebou vyprávěli již staří Keltové 🙂

• KRVELAČNÍ DÉMONI
Za dob Keltů Šumava nebyla Šumavou, jejímu území se říkalo Gabreta. Podle předků zde žilo mnoho pekelných bytostí a lidé se jich pochopitelně báli.

Nejvíc respektu měla asi „Lesní matka“. Jednalo se o ženu zabalenou v hadrech s prapodivným parožím na hlavě. Její věštby přinášely jenom neštěstí. Také si jednou za rok vždy vyhlédla alespoň jednu oběť. Nejčastěji se jednalo o mladou dívku nebo chlapce. Lesní matka se jich zmocnila vždy v lese a nikdo jiný je už nikdy nespatřil. Nenašla se těla ani sebemenší stopy.

Dalším děsem byli pro šumavské Kelty tzv. „Šediví mužíci“. Je zajímavé, že jejich popis přesně pasuje na podobu dnešních mimozemšťanů. Mužíci měli velkou hlavu s vypoulenýma černýma očima, jejich tělo bylo drobné a nenašli byste na něm ani jeden chlup či vlas. Tato stvoření ovládala počasí, dokázala posouvat čas anebo lidem přičarovat zmatenost.

Pak tady byla „Svatá světla“. Ta často číhala na pocestné u lesních stezek nebo na rozcestích a snažila se je svést z cesty. Byla často velmi agresivní.

I někteří pocestní byli neobyčejní. Jeden sedlák se setkal s tajemným černovlasým mladíkem a sotva se na něho podíval, neznámý ho napadl. Další místní zase tvrdil, že při jedné lesní procházce se k němu přidal jakýsi krajánek. Muž věděl, že je zle a proto byl radši potichu. Takhle ti dva kráčeli mlčky pořádný kus cesty. Jenže muži pak vlétla do nosu muška a on hlasitě kýchl. Pocestný ho ihned napadl. Když se muž dostal z bezvědomí, ležel na prašné cestě, krvácel a cizinec byl dávno tentam.

Démonů a dalších pekelných bytostí prý na Šumavě dodnes zůstalo až až. Jistá paní Božena ze Sušice se dokonce nechala slyšet, že „Jsou rychlejší než my, před nimi jen tak neutečeme. Nejsou totiž z našeho světa!“

• NEBEZPEČNÁ SVĚTÝLKA
O světýlkách již padla zmínka. V pozdějších stoletích šumavský lid věřil, že jsou to duše mrtvých, kteří se za svůj život něčím ošklivým provinili a proto nenašli klidu. Lidé se jim proto vyhýbali. Ovšem ne všichni!

Jednou na podzim oral jistý sedlák svoje pole. U nedaleké řeky spatřil houf podivných světýlek a snad pro zkrácení dlouhé chvíle začal na ně volat a posléze dokonce velmi sprostě nadávat. Světélka se přestala vznášet ve vzduchu a obrovskou rychlostí se vydala za sedlákem. Ten se vylekal, nechal pluh i voly a utíkal domů. Jenže tam ho světýlka dopadla a začala se k němu dobývat. Lomcovala klikou, narážela a škrábala do oken, bušila do stěny. Než se vše uklidnilo, uplynula přinejmenším hodina. Sedlák poté vyšel ven a zjistil, že světýlka někam zmizela, ale i přes to probděl celou noc. Ráno se velmi obezřetně vydal na pole a pohled, který se mu naskytl byl příšerný. Dva voli, se kterými ještě včera oral svůj pozemek, teď leželi na ornici polomrtví. Na těle měli sedřenou kůži a hluboké krvavé škrábance. Sedlák si svoje počínání dlouho vyčítal, ale na druhou stranu děkoval Bohu, že nedopadl stejně.

• UMRLČÍ PRKNA
Na Kvildě jednou o Dušičky uzavřel velmi rouhavou sázku jeden opilý mladík. O půlnoci prý vyjde z hostince a na rozcestí vytáhne jedno z umrlčích prken. Lehne si na něj a přespí tak až do svítání. Ač mu to vymlouvali přátelé i pohoršení místní, mladík se nenechal odradit.

Těsně před půlnocí se mladík vydal na rozcestí. Tam vytáhl ze země jedno umrlčí prkno a hodil si ho na záda.
„Přenesu prkno do komory ve svém domě, abych v noci nezmrzl, tam se lépe vyspím.“
Byla velmi studená noc a mladík se svým nákladem směřoval k domovu. Podivné bylo, že prkno bylo čím dál těžší a těžší. Nohy opilého muže se čím dál hlouběji zarývaly do rozmočené půdy. Když už byl značně vyčerpaný, rozhodl se, že sázku zruší a chtěl prkno odhodit. Jenže to nešlo, jako by se mu kus dřeva doslova přilepil na záda. Marně se snažil ho všemožně sundat. Ráno ho našli místní polomrtvého a pomateného. Život dožil v chudobinci. Už jen posedával, koukal do ohně a kdykoliv se objevil venku, mumlal jakési podivné věty a slova v nářečí, kterému nikdo nerozuměl.

(pozn.:  V každé chalupě bylo v zásobě několik dřevěných prken a když někdo zemřel, položilo se prkno na dvě židle. Na něj se pak dalo mrtvé tělo nebožtíka, které bylo řádně ustrojeno. Vždy se mrtvý pokládal tváří ke dveřím. U prkna se vykonávaly rituály a říkala všemožná zaříkadla. Mrtví příbuzní a blízcí u nebožtíka drželi stráž. Po pohřbu se prkno nechalo řádně ozdobit či opravit a doneslo se na rozcestí či ke kapličce. Upevnilo se pořádně do země.
Prkna uměla zabraňovat zlu nebo ho naopak přivolat, trestala rouhače a nadaní jedinci skrz ně mohli dokonce komunikovat s mrtvými. Jsou známy případy, kdy se poblíž umrlčích prken mrtvý nebožtík i zhmotnil.
Využití prken pro vlastní potřebu bylo velmi špatným nápadem. Při pálení v kamnech vybuchovala; když se z nich zhotovil nábytek, popraskal. Originály takovýchto prken se většinou nacházejí už v muzeích a na místech jsou pouhé kopie. Pravé prkno však nám živým může přinést velmi nebezpečné zápletky se záhrobím.)

• PŘÍZRAKY Z UMRLČÍ KAPLE
Kousek od Sušice, přesněji nad Annínem, se nachází hřbitov s kostnicí a kostelíkem. Už od pradávna se traduje, že zde straší. Za pohanských časů, se zde mělo nacházet tzv. Božiště a byla zde uctívána bohyně smrti Morana. V roce 1170 se začalo rozmáhat křesťanství a i zde proto měli bavorští benediktýni postavit románský kostel. Jenže jejich dílo se kdosi několikrát pokusil narušit. Velmi často nacházeli řeholníci stavbu rozmetanou  na sutiny a na zdech se objevovala podobizna slovanského černého boha – Černoboga. Bavoři se proto rozhodli, že jeho kult nahradí svým – kultem Svatého Mouřence. Světec nastolil klid, který trval až do třicetileté války. Záhadná negativní energie se během této doby projevovala znovu a to zjevováním ohnivých prstenců a poletováním zapálených pochodní. Několik Švédů bylo poblíž místa zabito a jejich duše se prý v noci jako bludičky zjevují a svítí nad hřbitovem.

V padesátých letech minulého století se hřbitov stal terčem vandalů, kteří zdevastovali, co se dalo. Rozkopali náhrobky, vykradli kostnici a hrobky sklářských rodin. Opravy včetně krypt dvou vážených německých rodů začaly až v roce 1989.

Co se týče kostnice samotné, tak v ní se měli taktéž zjevovat duchové. Mnoho lidí zde své nebožtíky zaříkávalo a mnoho lidí zde provádělo všemožné magické rituály. Některým stavba tak naháněla hrůzu, že tam raději nikdy nevkročili.

Ve výklenku kostela se kdysi nacházela socha rytíře v životní velikosti, říkalo se, že se uvnitř štítu nachází skutečná lidská kostra. Některé děti (včetně šlechtických) při pohledu na sochu omdlévaly.

I dnešní návštěvníci cítí na místě negativní energii. A je prý úplně jedno, jestli se na místo vydáte ve dne nebo v noci.
Co myslíte, je tam něco zlého?