Moje kamarádka se stále nenašla

Slíbila jsem, že to nikdy nikomu neřeknu, ale když to je anonymně. Jednou jsem s kamarádkou vyvolávala duchy. Dělali jsme si z toho srandu a nevěřili tomu, tak jako všichni ostatní. Brali jsme to na lehkou váhu a ani jsme to neodvolali. Nic se nedělo, ale za pár dnů vše začalo. Pavlína (smyšlené jméno) mi v noci volala, že na ní někdo mluví, i když byla v pokoji sama a doma nikdo nebyl. Nevěřila jsem jí to a ona mě prosila, ať okamžitě přijedu. Já samozřejmě přijet nemohla, jsem z druhé strany města. Tak jsem za ní přišla druhý den. Nepoznala bych ji. Chovala se úplně jinak, měla tupý výraz v obličeji a o tom, co říkala včera, nechtěla ani promluvit. Ale asi za hodinu a půl sama o tom začala povídat.

Viděla v pokoji jakousi ženu s dítětem. To dítě plakalo a ta žena na ní řvala nějaké nesmysly v cizí řeči. Nerozuměla ji ani slovo. Byla úplně v tranzu, protože tomuhle nikdy nevěřila a teď se jí to samotný děje. Pak se pár dní nic nedělo, chodili jsme spolu normálně ven a o tomhle se už vůbec nebavili. Až mi jednoho dne od ní přišla zpráva: „Už se nikdy neuvidíme, promiň“. Volala jsem jí, ale nezvedala mi telefon. Tak jsem k ní jela, zazvonila na ní. Ona zvedla sluchátko a řekla: „Kdo je?“. Řekla jsem své jméno a ať jde ven. Ona řekla: „Ale Pavlína není doma“. Zaklapla to. Volala jsem jejím rodičům, kteří byli zrovna na dovolené. Právě se vraceli domů, za půl hodiny měli přijet do města a já na ně čekala. Řekla jsem jim, že se něco děje, že mám o Pavlínu strach. Nebrali mě moc vážně a odemkli byt. Pavlína nikde. Najednou mi přišla zpráva, že jsem to nikomu neměla říkat. Od té doby Pavlínu nikdo neviděl, pátrali po ní policisté, hledali ji všude. Její rodiče to dávají za vinu mě. Ukazovala jsem jim i sms, vše jsem jim řekla, ale absolutně mi nevěřili. Moje kamarádka se stále nenašla…