Hlasy v hlavě – 1. oficiální díl

Děkuji za spoustu pozitivních komentářů, které jste napsali k minulé ochutnávce. Pokračujeme v naší krasojízdě.

getjikt.com

Říkala jsem si, že je to trochu trapné a snad poprvé za celý život, jsem se styděla za svoje dítě. Jenže Velma se na Sama podívala, usmála se na něj a jakoby mimochodem řekla: ,, Já vím, je to pěkný uličník, že ? Víc než Bobby mi však dělá starost ten muž, co stojí tam.“ Otočila se a ukázala prstem na schodiště a moje dveře od ložnice. Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet. To že viděla Bobbyho mohlo být jen proto, že se chtěla Samovi  zalíbit ? Přece mi po baráku nemůže běhat nějaké přízračné dítě ?! To je naprostá blbost !!! Jenže zmínka o jakémsi muži, který stojí před dveřmi mého pokoje mě vylekala víc než dost. Zbytek „pohovoru“ jsem byla značně nervózní a strašně si přála, aby to skončilo. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek a já vůbec nevěděla, nad kterou přemýšlet první. A to ani nepočítám, že když jsme procházely jídelnou, zničehonic praskla žárovka.

Ne, přece nejsem blázen a nežiji v domě, kde straší !!! To si nemůžu nikdy připustit. ,, Budu už muset jít, ráda jsem Vás i Vaše děti poznala.“ Velma a já jsme stály u vstupních dveří. Podávala mi ruku s vizitkou a řekla: ,, Máte opravdu úžasné děti, jestli mě přijmete, můžete mi zavolat na toto číslo.“ Poté znatelně ztišila hlas a dodala: ,, Slečno Elis, vůbec nic mi do toho není, ale měla byste s věcmi ve Vašem domě něco dělat. Chápu, že je pro Vás těžké si připustit, co se u Vás doma děje, ale já tady cítím přítomnost zla, která nabývá na síle. Trošku se tím zabývám…tak kdybyste potřebovala pomoc.“ Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo, ale pocítila jsem obrovský nával vzteku. ,, Koukám, že ty inzeráty opravdu nepíšou normální lidi, minulá adeptka mi dorazila s kocovinou a očima hltala moji vinotéku a teď mi sem přišla čarodějnice. Doufám, že jste na mojí zahradě objevila dost parkovacího místa pro koště. A teď koukejte padat !!! Nashle.“ Prudce jsem za Velmou zavřou, opřela se o studené dveře a těžce lapala po dechu. Po pár vteřinách byl veškerá zlost tatam.

Křik přilákal děti, starostlivě se na mě dívaly a Samovi se v očích zaleskly slzy. ,, Pojďte, půjdeme se navečeřet. “ navrhla jsem, snad proto, abych na na podivný „záchvat“ rychle zapomněla. Po jídle jsem měla všeho dost a rozhodla se Lauru a Sama uložit do postele. Když jsem Lauře dávala pusu na dobrou noc, napůl ospale se na mě koukla a zeptala se: ,, Mami, bude nás Velma moct hlídat ? Je strašně fajn, představ si, že má….“. ,,Nebude, zlato. Paní Coutfieldová, byť  působí sebevíc mile je velmi závažně nemocná.“ ,, Tak proč se přihlásila na ten inzerát ? Proč  neleží doma v posteli a neléčí se ? “ ,, Protože….protože je tak závažně nemocná, že si to neuvědomuje, ale neboj, už jsem jí sjednala léčbu….a teď už spi.“ Laura koukala velmi nevěřícně, ale nakonec se pořádně zachumlala pod deku a zavřela oči. Dala jsem jí pusu a pohladila jí po čele.

Ležela jsem v posteli a pokoušela se o usnutí čtením knížky o Kleopatře, když mi najednou přišlo, jakobych slyšela tlumené mužské zakašlaní. Odvrátila jsem se od knihy a pozorně se zaposlouchala. Ehm, ehm….ozývalo se to z chodby. Mám se jít kouknout, co to způsobuje ? Anebo raději dělat, že se nic neděje ? Půl minuta přemýšlení a já se opravdu zvedla a šla hledat zdroj hluku. Podlaha mě lehce zábla do chodidel, ale i tak jsem potichu došla ke dveřím. Pomalu jsem stiskla kliku a pootevřela dveře, jen na škvírku. Ovanul mě slabý vánek, ale jinak byl všude klid. Vrátila jsem se zpět do postele.

Pííííp,píííííííp,pííííp !!! Řev budíku, té malé mechanické potvůrky, která nám ničí ty nesladší sny. Začala jsem instiktivně rukou hledat čudlík, kterým bych to vypla. Zamžourala jsem ospalýma očima na displej. 3: 27. Jak podivné, vždyť mám vstávat až za dvě hodiny.Za necelou půlhodinu se budík ozval znovu, tentokrát jsem se posadila na posteli a snažila se ten kravál znovu zastavit. Povedlo se. Na chvíli. Mačkala jsem tlačítko vypnutí jako divá, ale budík stále zvonil a zvonil. Vyndala jsem baterie, ale pípání neustávalo. Nakonec mi ruply nervy a já vší silou mrskla černou krabičku o stěnu a bylo ticho.

Znáte ten pocit, kdy se uprostřed noci probudíte a nechce se Vám na záchod, nemáte žízeň a ani Vám není zima ? Přesně tohle se mi stalo ještě tu samou, tolikrát přerušovanou noc. Vlastně už bylo ráno. Záclonou jsem mohla vidět, jak pomalu svítá. Noční stíny působící za tmy tak hrozivě,  se sílícím světlem slábly. Nevím, kolik bylo hodin. Ležela jsem na zádech a koukala na strop. Odkudsi zvenku bylo slyšet mlékaře – zrovna pokládal několik lahví někomu na práh. Měla jsem zvláštní pocit. A pak už vím jen tohle. Potichu se otevřely dveře a já v tom zšedlém šeru viděla jakýsi obrys. Nedokázala jsem dle tvaru určit, coby to mohlo být. Připomínalo to rozlitý inkoust nebo rozteklý asfalt. Pořád se to tak divně vlnilo a šlo od toho podivné teplo. Nebylo to průhledné. Místnost se naplnila odporným hnijícím zápachem. Seděla jsem na posteli a jako omámená na to koukala. Chvíli to stálo bez hnutí mezi futry, pak se to však začalo přibližovat. Blíž, blíž, už to bylo u postele, už u nočního stolku. Naprázdno jsem polkla. Ucítila jsem šílenou bolest na prsou a pak se mi chtělo strašně spát. Jakoby z dálky jsem viděla, jak se to něco zmenšuje a levým uchem mi to leze do hlavy. Nemohla jsem ani křičet.

Ráno jsem se probudila nezvykle unavená, vinu jsem dávala napůl probdělé noci. Když jsem děti vypravila do školy, zavolala jsem do práce a poprosila o volno. Moc velkou radost neměli, ale mně to v tu chvíli bylo úplně jedno. Hlava mě bolela jako střep. Vzala jsem si nějaký prášek proti bolesti a šla si znovu lehnout. Zdál se mi velmi podivný sen.

3 komentáře: „Hlasy v hlavě – 1. oficiální díl

  • 1. 2. 2016 (21:59)
    Permalink

    Zdravím. Dám Vám radu kterou jsme při podobném případě s moji kamarádkou. Otevřít dvěře dokořán a vynadat co to jen jde a poslat pryč. Je to ‚cigánská pověra‘ ale zatím pro mou kamarádku účinná :). Duše totiž mezi námi bloudí a žijí s námi denodenně. Ale NESMÍ nás navštěvovat a strašit pokud je samy nepozvem. Je to prostě Váš byt či dům, tak si za tím jděte! Dveře dokořán a pořádně mu za ty strašárny vynadejte!! … Hlavně mu nedovolte žít doma s Vámi pokud si to nepřejete! Co v mysli, to na jazyku.

    Reagovat
  • 2. 2. 2016 (12:02)
    Permalink

    Moc se mi to líbí… a jsem zvědavá co bylo to divné, hmatatelné cosi, co jí vlezlo do hlavy… a co se jí zdálo? A jaké to bude mít následky… mno… vážně se těším na další díl 🙂

    Reagovat
  • 6. 2. 2016 (18:35)
    Permalink

    Úžasný. Určitě to chce další díly 🙂

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.