Dům Winchesterů
I v novém roce nezapomínáme na rubriku o nejstrašidelnějších místech na světě. Dneska ovšem nenavštívíme žádný hrad, zámek nebo snad psychiatrickou léčebnu. Budeme se zaobírat něčím mnohem „jednoduším“ – prokletým domem. I když v tomto případě se spíš jedná o velmi rozsáhlou vilu, která kdysi patřila rodině Winchesterových. Čím je tak neobyčejná a proč m á nálepku jedné z nejstrašidelnějších usedlostí v celých Spojených státech ?
Celý příběh začíná narozením jedné malé holčičky v New Havenu. Dívka dostane jméno po matce Sarah a do doby svého dospívání si užívá zcela normální dětství. Avšak Sarah vyroste ve velmi půvabnou mladou slečnu, která nemá o nápadníky nouzi. Navíc umí několik světových jazyků, má hudební nadání a ve městě je velmi oblíbená. Často je zvána na různé společenské akce a večírky.
Na jednom takovém jejímu charismatu podlehne jakýsi William Winchester. Mladík je z velmi dobře zabezpečené rodiny. (Jeho otec Oliver Winchester je výrobce košilí a velmi zdatný obchodník. V roce 1860 navíc svoje podnikání rozšířil i o okruh zbrojního průmyslu – začíná se angažovat ve výrobě v té době velmi pokrokové zbraně Vulcanic Repeater. Olivera práce baví a pod jeho vedením vzniká nová zbraň – puška Henry. Zbraň, která svému „otci“ přinese obrovský zisk, jelikož je to právě ona, která rozhodovala o výsledcích občanské války. Oliver Winchester proto svoji firmu po krátké době přejmenuje na Winchesterovu zbrojní společnost.) Sarah Williamovu náklonost opětuje a nedlouho poté si mladý pár řekne své ano.
Uplynou čtyři roky a novomanželé vedou spokojený život. V půlce července roku 1866 Sarah přivede na svět dcerku Annie Pardee Winchesterovou. Kdoby však tušil, že právě tato radostná událost spustí sérii tragédií ? Annie je krátce po narození diagnostikován marasmus – nevylečitelná nemoc, která způsobuje rychlé chřadnutí těla. Nemoci nakonec podlehne 24. července téhož roku. Sarah je ze skonu své dcery velmi nešťastná, upadá do těžkých depresí a několik let balancuje na hranici šílenosti. Tento stav trvá dlouhých deset let a i když se z něho nakonec silou vůle dostane, již nikdy nebude mít dalšího potomka.
Tímto ovšem smůla rodinu Winchesterových neopuští, naopak. Za dalších pár let si Sarah vyslechne podobnou hrůznou diagnózu. Jejímu manželovi (nyní už dědicovi rodinné firmy) je zjištěna tuberkulóza. William Winchester umírá v březnu 1881. Vdova po svém manželovi zdědila závratnou částku – přes 20 milionů dolarů. Smutek po dceři a Williamovi to však neutiší.
Sarah se opět uzavřela do sebe a málokdy si vyšla do města. Jednou jí však navštívil rodinný přítel a navrhl jí, že by mohla zkusit vyhledat médium a navázat spojení s mrtvými blízkými. Třeba to i trochu zmírní její bolest. Sarah nabídku nejdříve zamítá, ale nakonec podléhá zvědavosti a opravdu navštíví jednoho spiritistu. Navázání s druhým břehem se vskutku povede, ale Sarah přinese spíše další starosti. Údajný vzkaz jí prý měl sdělit William nebo jiný rodinný příbuzný. A co že se vlastně dozvěděla ?
Rodina Winchesterových má na sobě připnutou kletbu. Říká se, že za to může fakt, že Winchesterovi vyráběli zbraně, které zabily tisíce vojáků, ale i indiánů. Právě duše padlých mají rodinu pronásledovat a pomstít se jí. Aby Sarah duchům unikla a vyhnula se tak i různým neštěstím, musí se odstěhovat na západ a postavit tam dům. Má to ovšem jednu podmínku – stavba nesmí být nikdy dostavěna. Také v něm musí být spousta pokojů, slepých uliček a koutů, aby se v nich duchové ztratily a nechaly nevinnou ženu na pokoji.
Ať to byla pravda nebo jen vdova Winchesterová padla do rukou podvodníka, se dnes už nedozvíme. Jisté je, že Sarah rozprodala všechen svůj majetek a odstěhovala se ke své neteři do Menlo Parku v Californii. Po krátkém hledání našla ideální místo pro dům, který jí měl ochránit před veškerým zlem. V Santa Clara Halley byl pozemek o rozloze 162 akrů, problém byl v tom, že patřil jistému doktoru Caldwellovi. Naštěstí se jí ho po určité době podařilo přesvědčit k prodeji a mohla tak započít rozsáhlá rekonstrukce. Přestavování a přistavování trvalo dlouhých 38 let. Během té doby se Sarah stala majitelkou ještě dalších několika nemovitostí.
Bývalý Caldwellův dům se dostal do obležení dělníků a všemožných řemeslníků. Pracovalo se neuvěřitelných 24 hodin denně. A když už stavba disponovala 26 pokoji, nechaly se k ní dokonce přistavit železniční koleje, jen kvůli lepšímu dovozu stavebního materiálu. Sarah neměla vypracované žádné stavební plány, akorát se každé ráno vždy setkala se stavbyvedoucím, který jí ukázal své (často velmi chaotické) náčrty a poté obvykle odcházela řešit další své pochůzky. Když se objevil nějaký problém, vždy Sarah vymyslela rychlé řešení. Občas se ovšem stalo, že chyba by způsobila zastavení stavby, a to obvykle paní majitelka nařídila výstavbu kolem dávno vystavených místností. Nikdy nesměla práce ustat !
Dům se kvapně rozrůstal, z mnoha pokojů se rázem stalo jedno velké křídlo. Nacházely se zde domovní štíty a dokonce i věže. Stavba měla neuvěřitelných 7 pater. Uvnitř byly 3 výtahy, 47 krbů, 2 000 dveří, 10 000 oken, 47 schodišť ( z nichž některé vůbec nikam nevedly), 13 koupelen, 6 kuchyní, 17 komínů (rovněž nekteré z nich vůbec nefungovaly) a spoustu dalšího. Skříně byly vystaveny do zdí, některé dveře vedly k zemi a v koupelnách bývaly prosklené, nacházela se tu propadliště i mnoho podobných zvláštností.
Sarah nezapomněla, kvůli čemu dům nechala vystavit a zařídila si proto přímo uprostřed domu speciální místnost. Pojmenovala jí Modrý pokoj a měl sloužit ke komunikaci se záhrobím. Byla tu skříň, toaleta, stoleček s archy papíru, pery a dokonce tabulkou Quijou. Každý večer zde pořádala seance a přijímala pokyny od duchů. Pro tyto příležitosti si oblékala vždy jedny ze svých speciálních 13 barevných šatů (každé byly věšeny na jeden ze speciálních háčků). Třináctka byla vůbec pro Sarah velmi důležité číslo. Dalo by se říct, že šlo přímo o posedlost. Všechna okna musela mít vždy třináct okenních tabulek, ve třinácté koupelně muselo být oken přesně třináct, vstupní hala byla rozdělena na třináct sekcí a dokonce i skleník na rozsáhlé zahradě byl tomuto číslu přizpůsoben – měl třináct kopulí. Stromy a keře byly od zahradníků stříhány „na třináctku“. Navíc každý pátek přesně ve třináct hodin, třináctkrát odbíjel třináctý zvon. Většina podlah byla též rozdělena na třináct částí, některé pokoje měly třináct oken a v mnohých se nacházelo třináct lustrů nebo naopak svící. Magické číslo poznamenala i schodiště – vždy měla třináct schodů. Výjimkou se staly točité schody, které měly 42 schůdků a i když by normálně vystačily na spojení tří pater, tyto čítaly sotva tři metry (každý schod byl vysoký 5 cm).
Připadá Vám to šílené ? Sarah byla přesvědčená, že vše dělá naprosto správně. Dokonce tento způsob brala jako jakousi kontrolu pro případnou návštěvu zlých a zákeřných duchů. Rozšiřování stále pokračovala, ale majitelka se spíš držela za zdmi svého domova. Společnost jí dělali jen pracující a podle ní i duchové. Ti bydleli v domě s ní. Sarah probděla mnoho nocí, kdy rozmlouvala s duchy nebo hrála do časných ranních hodin na klavír.
Samozřejmě, že když se do okolí nastěhuje takto svérázná bytost, začnou se objevovat všemožné historky a pověsti. Ani u Sarah tomu nebylo jinak. A i když byla často viděna v černém závoji, nebyla vůči okolí lhostejná. Dělníkům platila za práci slušné peníze, příspívala na charity, dětem ze sousedství dávala drobné na zmrzlinu nebo je rovnou pozvala k sobě a hrála jim na klavír. V této době nechala kolem svého domu zasadit živý cypřišový plot.
V roce 1906 v San Franciscu udeřilo zemětřesení. Legenda říká, že Sarah v onen den usnula v jedné z mnoha ložnic a dělníci měli co dělat, aby jí vůbec našli. Samotná Sarah byla toho názoru, že zemětřesení způsobily zlí duchové, kteří byly rozzuřeni ze skoro dodělané stavby. Pro klid své duše nechala třicet pokojů zabednit a tím dům učinit nedostavěným. Rovněž přišla s teorií, že části domu, které přírodní živel zničil, pohřbily i několik zbloudilých duší. Krátce nato byl dům opatřen dalšími zcela zbytečnými komíny – Sarah věřila, že v komínech se zachycují zlé duše a současně v nich i mizí. V celém domě byla jen dvě zrcadla a to kvůli tomu, že je duchové nemají rádi.
Na začátku září 1922 proběhla v Modrém pokoji další ze seancí, po ní šla stařičká Sarah ulehnout ke spánku a v časných ranních hodinách zemřela. Bylo jí 83 let. Pohřbena byla v hrobce v New Havenu, vedle milovaného manžela. Po její smrti byl dle její poslední vůle rozdělen majetek. Většina šperků, obrazů a dalších cenností bylo odkázáno neteři Marian. Ovšem „ochranný“ dům spotřeboval mnoho financí, takže Winchesterovské jmění se dosti zúžilo. Nemovitosti nebyly přiděleny nikomu a tak zůstaly zapsané na Union Trust Company San Francisco. Nikdy nedostavěný dům měl v tu dobu hodnotu 5,5 milionu dolarů, dnes je to cca 75 milionů dolarů.
- Kolují zvěsti o tom, že Sarah kdesi v domě ukryla trezor. V něm prý byly šperky a zlatý servis, s kterým hostila duchy. Dům se prohledal mnohokrát, ale byly nalezena jen řada bezpečnostních schránek a v nich výstřižky z novin o smrti manžela, kadeř vlasů své zesnulé dcery a drobné části oblečení.
Z domu byl později odvezen veškerý nábytek a byl prodán skupině jistých investorů, kteří ze stavby udělali turistickou atrakci. Podivné zvěsti o nyní již mrtvé majitelce kolovaly pořád a dodnes je zvláštní, proč nikdo z jejích zaměstnanců nevystoupil a fámy potvrdil nebo naopak vyvrátil.
Dodnes do tohoto domu proudí několik stovek lidí ročně a bylo zde provedeno i mnoho šetření. Vzniklo několik podivných fotografií a videozáznámů. Na jedné fotce jsou zaznamenána jakási podivná světla či červené světelné koule, na jiné zase záhadný muž v podivné kombinéze. Jsou známy případy, kdy zde citlivější lidé přišly chvilkově o zrak či sluch. Podivné zvuky kroků či dokonce přízračné melodie klavíru není od škody zmínit také. Sem tam se tu samovolně pohybují kliky. A existují zmínky o mlžných přízracích v dobovém oblečení. Já osobně za nejděsivější výpověď považuji závěr vyšetřování, jež tu byl proveden v roce 1975 na Halloween. Jeanne Borgen byla jedna z psychologických vyšetřovatelů, kteří prováděli seanci v ložnici, kde Sarah zemřela. Alvin (jeden z dalších přítomných) posléze vypověděl časopisu Duchovní svět toto: ,,Najednou to vypadalo jako kdyby tvář paní Borgenové zestárla – její vlasy se zdály šedé a na jejím čele se objevily hluboké vrásky. Cítila ohromující bolest a nebyla schopna chůze. Vypadalo to, jako kdyby měla infarkt, poté začala padat a vykřikla: Pomozte mi. Někdo mě odsud dostaňte!“ Krátce nato se Jeanne Borgen „probudila“. Její dech byl normální a to, co se zdálo být bolestí, bylo pryč. „ Byla to silná žena, velmi silná .. Cítil jsem obrovské nahromadění energie.“
A co si o tom všem myslíte Vy ? Jednalo se jen o výstřední chování smutkem sešlé a pomatené staré ženy nebo bylo počínání Sarah zcela oprávněné a její rodinu stíhálo (stíhá) děsivé prokletí ?
