Na tom hradě straší

Před několika lety bývala na prvním nádvoří hradu, kde provázím, „knajpa“. Byl to výčep setlučenej ze dřeva v rohu nádvoří. Měli jsme ve zvyku po zavření sednout dovnitř, zabednit okna a hrát karty. Jednou si tak sedíme a hrajeme a najednou začalo venku hrozně foukat a pršet, prostě obrovská letní bouřka. Tak jsme začali všichni igelitama zadělávat elektroniku, balit věci a domlouvat se, že rychle přeběhnem do první brány, kde jsme měli ubytování. Tak jsme sbalení a připravení na pořádné zmoknutí, otevřeli dveře… a nic, všude sucho. Ani vánek. Jindy se nám zas stalo, že jsme opět zabednění a zapálení do karet zase seděli v té samé knajpě a z ničeho nic nám někdo bušil na dveře. Tak jsme samozřejmě mysleli, že přišel kámoš, kterému knajpa patřila, tak jsme na sebe všichni mrkli, že budeme potichu a postrašíme ho. Pořád mlátil na ty dveře, ale pořád ne a ne vejít dovnitř. Tak už nás to přestalo bavit a otevřeli jsme. Nikde nikdo nebyl. Brána na hrad byla zavřená, takže by se na nádvoří ani nikdo nedostal. Když jsme se kamaráda ptali, jestli za námi byl, řekl nám, že ne. Takovéhle divné věci se tam dějí poměrně často, nikdo z nás si to nedokáže vysvětlit. Karty v knajpě jsme však hrát nepřestali.