Ruský experiment (Russian Sleep Experiment) – Nikolajevův plyn

Představte si, že jste vězeň, kterému byla slíbena jedna věc: stanete se součástí experimentu a za odměnu vás pustí na svobodu. Brali byste? Myslím, že by nikdo z nás neváhal. Nikdo však nevěděl, že zmíněným experimentem se rozumí mnoho dní bez spánku. Nikdo doposud neví, zda se jedná o pravdivé informace či nikoliv, každopádně víme jen to, že zdrojem onoho experimentu může být deník, který se dostal na veřejnost. Další, možná pravděpodobnější variantou, je to, že je celý experiment smyšlený a řadí se tak do creepypasty.

• ilustrační fotografie

Hlavním „hrdinou“ tohoto experimentu je tzv. NIKOLAJEVŮV PLYN, což byla látka, která se vyrobila na zakázku. Cíl této látky byl jediný – udržet vzhůru vojáky, kteří se museli účastnit i několikadenních bitev. Tolik o plynu, teď k samotnému experimentu.

Sovětští vědci ke konci druhé světové války provedli patnáctidenní experiment, ve kterém udržovali beze spánku 5 lidí. Právě tento experiment je velice populární pod názvem The Russian Sleep Experiment. Všichni vězni byli drženi v jedné uzavřené místnosti s regulovaným přívodem kyslíku a právě zmíněného plynu. Muselo se dbát na to, aby byl dodržován správný poměr kyslíku a plynu N, aby nedošlo k otravě a následné smrti subjektů. V místnosti bylo mnoho knih, postele bez lůžkovin, pitná tekoucí voda (volně tekla v místnosti, kde byl odtok), toaleta a sušená strava. Musíme také zmínit, že původní časový plán experimentu byl celý měsíc. Do místnosti byly zavedeny mikrofony a pro vizuální kontakt sloužila velice tlustá okna.

• Prvních pět dnů experimentu
Žádný problém se zatím neobjevoval. Vězni si v místnosti povídali především o svých životech a traumatických zážitcích z minulosti.
Čtvrtý den se vězňům prudce zhoršila nálada.
Den pátý začali vězni protestovat – nelíbilo se jim místo ani podmínky. Vězni začali být paranoidní a cítili se být ohroženi sami sebou navzájem. Přestali spolu komunikovat a v místnosti nastalo ticho – vězni jen šeptali do mikrofonů a do tlustých oken, která z jejich strany vypadala jako zrcadla. Vězni na sebe navzájem začali donášet, čímž se domnívali, že získají přízeň vědců.

• Další dny
Jeden ze subjektů začal náhle šílet – jeho děsivý křik a nářek naplnil místnost. Také běhal po sem a tam jako umanutý, křičel a křičel. Tento stav trval přes tři hodiny. Křičel tak silně, že si po oněch třech hodinách zničil hlasivky a dále už vydával jen skřípavé zvuky. Jeho spoluvězni kupodivu na jeho šílenství vůbec nereagovali. Později se ale do křiku pustil další vězeň. Další dva vězni vzali knihy a stránku po stránce zašpinili svými výkaly a poté je lepili na okna. Jakmile vědci ztratili vizuální kontakt, utichl křik i šepot vězňů.

Z místnosti se neozývaly žádné zvuky, což bylo vědcům více než podezřelé. Spotřeba kyslíku však naznačovala, že vězni na živu jsou.
Čtrnáctý den ráno se stala zvláštní věc. Vědci otevřeli komoru, aby zkontrolovali mikrofony.
„Odstupte od dveří a lehněte si na zem, jinak budete zastřeleni.“
Vědci si mysleli, že vstup do místnosti bude probíhat bez problému, ale to se mýlili. Jeden hlas jim totiž řekl: „Už nechceme být osvobozeni.“
Po této situaci bylo rozhodnuto, že patnáctý den bude komora otevřena.

• Den poslední, patnáctý
Vědci z místnosti odsáli plyn N a naplnili ji čistým vzduchem. Hned na to však začali vězni protestovat. Doslova žadonili o to, aby jim byl plyn navrácen. To bylo samozřejmě odmítnuto a do místnosti nastoupili sovětští vojáci – vězni však začali klást odpor. Křičeli hlasitěji, než kdy dříve. Nekřičeli však jen vězni, ale i vojáci, protože to, co viděli, je k smrti vyděsilo. Jeden vězeň v místnosti bezvládně ležel mrtev. Další čtyři subjekty byly naživu, jestli se to tak dá říct. Zásoby jídla byly od pátého dne netknuté. Odtok uprostřed místnosti byl ucpán kusy masa ze stehen a hrudníku mrtvého vězně. Zbylí vězni měli poškozenou kůži a svalové tkáně. Kosti jim trčely ze špiček prstů u rukou – z toho, jak mlátili do zdí; docházelo tedy k sebepoškozování. Říká se, že si vězni ubližovali až takovým způsobem, že si například vyrvali nějaký méněcenný orgán. Také požírali své maso – proto to netknuté jídlo. Vojáci, kteří toto vše viděli, byli vycvičeni na podobné věci, i tak se ale do místnosti odmítli vrátit. Vězni stále křičeli a naříkali, aby jim vrátili plyn, jinak usnou. Když se zbylí vojáci pokusili přemístit vězně, narazili na velmi silný odpor. Jeden voják při přemísťování zemřel – byl mu probodnut krk. Další voják vykrvácel, když mu druhý vězeň ukousl varlata a následně poškodil stehenní tepnu.

Ostatní vojáci, kteří viděli smrt svých kolegů, spáchali sebevraždu. Nejspíš se jim každou noc v hlavě promítal ten odporný obraz vězňů a smrti jejich kamarádů.

Po té, co byli zbylí vězni operováni a prošli si různými lékařskými zákroky, vyžadovali, aby byli opět navráceni do místnosti s Nikolajevovým plynem. Vědci odmítali, avšak velitel na to přistoupil. Vězni se ocitli opět na začátku. Tady ale nastal zvrat. Velitel přikázal, aby do komory přistoupili tři vědci a zůstali tam s vězni. Jakmile toto velitel vyslovil, jeden ze tří vědců vytáhl zbraň a velitele zastřelil. Zbylí vědci utekli. Nyní hrál důležitou roli vědec-vrah. Zastřelil zbylé ubohé vězně, až na jednoho. Zeptal se ho, co je zač.
Vězeň odpověděl: „Cožpak jsi tak lehce zapomenul?“ zeptal se, „Jsme vy. Jsme chaos, který je v každém z vás, který neustále prosí o svobodu ve vaší nejhlubší zvířecí mysli. Byli jsme to, před čím se každou noc skrýváte ve svých postelích. Jsme to, co se stává tichem, když odcházíte do nočního přístavu (usínání), kam nemůžeme jít.“