Na čtyři minuty zastavené srdce

Jednou měla naše babička mozkovou mrtvici. Později jsme se dozvěděli podrobnosti a když byla už doma z nemocnice, tak nám řekla, jak to všechno bylo. Řekla, že ji neskutečně bolela hlava, točila se jí a měla závratě. Potom prý upadla a pak byla tma. Dále cítila, jak ji někdo drží v náručí a houpe. Cítila klid a teplo a vůbec se nebála. Neviděla vůbec nic, jen světlo a pak slyšela hlas, který jí řekl: „Nataško, tvůj čas ještě nepřišel, musíš se vrátit zpátky…“ a pak se prý ocitla v nějaké zahradě a tam byla její maminka (moje prababička), ale byla mladá, oblečená v bílých šatech. Procházely se prý spolu po té zahradě a vše tam bylo krásné a jiné, než příroda tady na světě. Krásnější, čistější, barevnější, potkávaly i jiné lidi a povídaly si o tom, jak byla babička malá a jak na babičku prababička pořád myslí a že je pořád s ní. Pak babičku objala a řekla jí, že musí zpět na svět, že ještě není její čas a že až ten čas přijde, bude ji čekat a bude jí nablízku, aby potom spolu mohly odejít do světla. Toto trvalo čtyři minuty, co měla zastavené srdce. Jí to ale přišlo jako celý den. Doktoři jí nedávali moc naděje, ale najednou se jí opět roztlouklo srdíčko. Babička je nyní silně věřící a spokojená a má radost ze života. Smrti se nebojí a já díky tomu, že mi vše pověděla, taky ne.