PARANORMALZáhadná místa

Djatlovova výprava: Hora plná neobjasněných úmrtí

Jedná se o neobjasněná úmrtí devíti členů turistické výpravy v nočních hodinách 2. února 1959 v ruském pohoří Ural. Členové zahynuli na východním úbočí hory Cholat Sjachyl, což znamená v mansijštině, jazyce kmene Mansijů, „Mrtvá hora“. Smrt výpravy nebyla nikdy objasněna a sovětští vyšetřovatelé došli při vyšetřování k závěru, že příčinou smrti byla spontánní síla, kterou nebyli členové výpravy schopni překonat. Neexistují žádní svědkové události, o celé záhadě existuje řada spekulací a konspiračních teorií. A právě tohle je Djatlovova výprava.

google.cz
google.cz

Výprava se skládala z deseti členů, jejich vůdcem byl Igor Ďatlov. Devět členů výpravy studovalo na Uralském polytechnickém institutu.

Cílem výpravy bylo dosáhnout vrcholu hory Otorten ve Sverdlovské oblasti na Uralu, která se nachází přibližně 10 km od místa neštěstí. Trasa byla zařazena do kategorie III co se obtížností týká, tedy nejnáročnější. Členové výpravy byli zkušení horalové, kteří za sebou měli několik náročných túr a výstupů.

Členové dorazili 25. ledna 1959 vlakem do města Ivdel, které se nachází ve Sverdlovské oblasti na Urale. Následně se na nákladním voze přemístili do osady Vižaj, posledního nejbližšího obydleného místa od hory Otorten. Odsud se přesunuli do opuštěné geologické osady, kde se odpojil jeden z členů, kterému se zhoršil chronický revmatismus. Výprava pokračovala v devítičlenném složení.

31. ledna se dostali na okraj horské oblasti. Tam se začali připravovat na horský výstup. V zalesněném údolí zanechali nějaké potraviny a další vybavení, které mělo posloužit na zpáteční cestu. 1. února se skupina začala pohybovat průsmykem směrem k hoře Otorten. Pravděpodobně měli v plánu dostat se na druhou stranu průsmyku, ale vzhledem ke zhoršenému počasí, sněhové bouři a nízké viditelnosti se odklonili od plánované trasy a začali stoupat na Cholat Sjachyl. Poté, co si uvědomili svou chybu, rozhodli se utábořit na zasněženém úbočí hory, a to i přesto, že se přibližně 1,5 km od tábora nacházel les, kde by se mohli ukrýt před špatným počasím.

Ďatlov se předem dohodl se sportovním klubem, že pošle telegrafem zprávu hned, jak se skupina vrátí zpět do osady Vižaj. Očekávalo se, že se tak stane nejpozději 12. února, ale předpokládalo se, že se expedice může protáhnout. Proto na jejich zpoždění nikdo zpočátku nereagoval. Záchranná operace začala v tu chvíli, kdy se ozvali příbuzní členů expedice. První pátrací skupina se vydala po stopách Ďatlovovy výpravy až 20. února. Později se zapojila také armáda a policie s letadly a vrtulníky. Záchranná skupina objevila zničené tábořiště 26. února. Jeden ze skupiny objevil stan a prohlásil, že byl prázdný, z poloviny stržen a pokryt sněhem. Na místě byly nalezeny boty, oblečení, peníze, potraviny a další osobní věci. Od tábořiště pokračovaly stopy asi osmi nebo devíti osob směrem k okraji lesa. Asi po 500 metrech byly stopy pokryty sněhem. Na okraji lesa objevily pod velkým cedrem ohniště a také dvě první těla. Mrtvé tělo ženy a muže. Byli částečně ohořelí. Větve stromu byly polámané do výšky pěti metrů, podle čehož lze soudit, že na něj šplhali. Tomu odpovídal i nález lidské kůže na jeho kůře, a odřeniny na tělech. V prostoru mezi cedrem a tábořištěm byla v dalších dnech nalezena další tři lidská těla. Zdá se, že se snažili vrátit zpět ke stanu.

Pátrání po zbývajících členech výpravy trvalo více než dva měsíce. 4. května byly nejdříve nalezeny zbytky rozřezaného oblečení a nedaleko od nich i 4 zbývající těla, která byla dříve ukryta pod vrstvou sněhu.

Podle doktora Borise Vožrožděného byla tato těla vystavena extrémní síle, kterou přirovnal k autonehodě. Na vnější pohled nejevila těla žádné známky zranění, a proto je možné, že byla vystavena velkému tlaku. U ženy bylo také zjištěno, že v její ústní dutině chybí jazyk (podle některých zdrojů byl oběti jazyk vytržen).

Přestože se teplota pohybovala mezi -25 a -30 °C, byla některá těla nalezena téměř nahá a některá bez bot, pouze v ponožkách. Je také možné, že se u některých členů projevil jev tzv. paradoxního svlékání, kdy se podchlazená osoba stává zmatená a dezorientovaná a může ze sebe úmyslně strhávat své oblečení, přičemž dochází k ještě větším tepelným ztrátám.

Složky z vyšetřování byly uschovány v tajném archivu a objevily se až v 90. letech, některé části však chyběly.

K záhadnému úmrtí členů výpravy v Ďatlovově průsmyku se objevila celá řada teorií, od působení paranormálních jevů až po testy tajných zbraní. Každá z teorií byla však časem zpochybněna či vyvrácena.

Osud Djatlovovy výpravy tak zůstává obklopen tajemstvím, které inspirovalo americké filmaře k natočení filmu Záhada Hory Mrtvých. Dodnes nemá toto neštěstí vysvětlení. K dispozici je i hra Kholat, která je inspirována touto události.

 

google.cz
google.cz

Related Articles

2 Comments

  1. V případu je mnoho bodů, které v omezených mantinelech našeho poznání do sebe nezapadají a příběh zůstává nevysvětlen. Pokud k známým bodům příběhu dosadíme prvek, jehož existence není prozatím vědeckým poznáním připuštěna, vše do sebe logicky zapadne.
    Momenty, které jsou prokázané, avšak zdánlivě nedávají logiku a nezapadají do sebe, jsou: Stan byl zevnitř rozřezán a opuštěn ve spěchu neoblečenými a bosými lidmi, kteří se následně „chaoticky pohybovali“ kolem stanu. Neoblečená skupina odchází od stanu mrazem a sněhem v rojnici volným krokem. Zapnutou baterku cestou odložili. Po více než kilometru zakládají pod stromem oheň. Krivoniščenko a Dorošenko šplhají na strom, jsou nalezeni umzlí pod stromem a mají drobné popáleniny. Někteří zbylí členové si oblékají oděv mrtvých. Djatlov, Komolgorovová a Slobodin se vrací sněhovou plání zpět ke stanu – cestou postupně umrznou. Zolotarjov, Brignolles, Dubininová a Kolevatov se pokouší v prohlubni vybudovat provizorní úkryt. Dva ze čtyřčlenné skupiny zemřeli na následky rozdrcení hrudníku (jeden člen ještě po utržení rtu a vytržení jazyka), jeden na rozdrcení lebky a poslední umrznutím (dle některých zdrojů měl odtrženu hlavu). Všech 9 členů výpravy mělo vedle smrtících zranění další velké množství menších poranění – modřiny, odřeniny, škrábance, zlomený nos, naprasklou lebku. Dvě mrtvoly pod stromem mají drobné popáleniny. Některé mrtvoly byly prokazatelně po smrti převráceny.
    Jako další zvláštní body jsou zmiňovány: Neobvyklá barva kůže, chybějící oči čtyřčlenné skupiny, zvýšená radiace některých kusů oblečení. V těchto bodech nevidím takový rozpor – v extrémních podmínkách barva kůže zemřelých nemusí být po týdnech a měsících zcela přirozená. Tmavá modrofialová barva může být způsobena i dušením následkem silného stisku útočníkem. Ke ztrátě očí 4 osob mohlo dojít již při útoku, nebo v době následné, kdy se mrtvoly nacházely v jarním potoce. Zvýšená radiace části oblečení je vysvětlitelná předchozím pracovním kontaktem členů výpravy s radioaktivním materiálem. Tyto body nejsou v rozporu s následujícím vysvětlením sporných okamžiků příběhu.
    Jako příčinu události bych vynechal technologickou nehodu, speciální zbraně, armádu či tajné služby, které by asi skupinu zabily efektivněji, nenechali by ji odcházet, nezabíjeli by postupně s časovými prodlevami a komplikovaným způsobem (drcení hrudníku + vytržení jazyka). Útok trestanců či domorodců by odpovídal pouze některým stopám a s jinými by byl v rozporu.
    Jednání napadené skupiny odpovídá chování myši, se kterou si kočka hraje a nechce ji zabít okamžitě, ale postupně. Když do příběhu dosadíme v roli útočníka gigantickou, hrubou sílu, nadanou vyšší mírou inteligence, začne příběh dávat smysl.
    Členové skupiny, podle deníků, hodně diskutovali. Na výběr měli tisíce témat, avšak v posledním dni života se tématem, zaneseným i do dvou písemných poznámek, stala existence sněžného muže. Také na fotografii z posledního dne se nachází postava, připomínající yetiho (almase). V souvislosti s průběhem událostí z bezprostředně následující noci je těchto náhod příliš mnoho, než aby bylo možno je jednoduše bagatelizovat či ignorovat.
    Při dosazení obrovského inteligentního primáta do role útočníka vznikne příběh, kde dosud nelogické prvky do sebe zapadají:
    Členové výpravy se chystají ke spánku, nebo již spí. Brignolles šel močit – je obut a oblečen, ostatní svlečení a zutí. Krátce po návratu Brignollese je vně stanu znatelný pohyb velkého tvora (v této situaci člověk instinktivně nastraží smysly, je tiše, připraví zbraň a vyčkává další vývoj). Co neobutou a neoblečenou skupinu donutilo rozříznout stan a vyběhnout ven, musel být pocit extrémního ohrožení. Yeti, který řve a případně cloumá stanem v místě, kde viděl Brignollese vcházet, je dobrým vysvětlením. Podle zjištěných stop se venku skupina „chaoticky“ pohybuje kolem stanu – to lze vysvětlit zápasem s yetim, který členům výpravy působí první menší zranění – modřiny, odřeniny, zlomený nos, naštíplá lebka. Při potyčce skupina poznává, že extrémní fyzické převaze yetiho není schopna čelit – yeti opanoval tábořiště. Cílem yetiho prozatím není zabíjet. Potlučení členové výpravy se seskupují do rojnice (širokým rozestoupením skupiny může být snaha yetimu demonstrovat sílu a početnost skupiny a odradit ho od útoku. V rojnici (možná v držení za ruce) skupina pomalu, aby yetiho nevydráždila, odchází dolů k lesu, kde předpokládá najít úkryt. Cestou odkládají svítící baterku, aby odvedli pozornost yetiho, kdyby skupinu pronásledoval. Ve vzdálenosti více než kilometru od stanu, již ve stavu relativního bezpečí, rozdělávají v zájmu přežití v mrazu oheň. Yeti se opět objevuje a rozděluje skupinu. Krivoniščenko a Dorošenko šplhají na strom a zbytek utíká. Po nějaké době oba ze stromu umírají zmrznutím a leží pod stromem (nerozhodno, zda spadli, slezli či je yeti shodil – modrofialová barva kůže může být následkem dusícího stisku yetim ). Drobné popáleniny vznikají buď pádem k ohni, nebo když si yeti prohlíží těla, jejichž části se dostanou do blízkosti ohně. Následně se yeti vzdaluje, uprchlí členové výpravy se vrací k mrtvým a dělí se o jejich oblečení. Djatlov, Komolgorovova a Slobodin se vydávají sněhovou plání zpět k tábořišti, ale všichni postupně ve sněhu zmrznou. Zolotarjov, Brignolles, Dubininová a Kolevatov vytváří improvizovaný úkryt ve sněhové prohlubni. Yeti se vrací, nachází skupinu v prohlubni. Dubininová je vyděšena a křičí. Yeti ji umlčuje útokem na ústa – odtržením horního rtu a vytržením jazyka a rozdrcením hrudníku. Hrudník drtí i Zolotarjovovi. Brignolles si od zraněného Zolotarjova bere hodinky a obléká Zolotarjova do oblečení mrtvé Dubininové. Yeti se vrací a usmrtí Brignollese rozbitím lebky. U Kolevatova je sporné, zda měl odtrženou hlavu, nebo zda pouze umrzl. Yeti později prochází prostor a otáčí mrtvé, čímž se posmrtné skvrny dostávají na horní část těla.
    Oči čtyř obětí ze sněhové prohlubně mohly být zničeny již při útoku yetiho, nebo následně živočichy, když se mrtvoly ocitly v jarním potoce. K útoku na ústa Dubininové (odtržení rtu a jazyka) muselo dojít zaživa, neboť u oběti byla nalezena spolykaná krev v žaludku.
    U stanu byla nalezena roztřepená seříznutá hůlka. Mohla být seříznuta a následně použita jako improvizovaný bodec. Když výprava vnímala nebezpečného tvora vně stanu, neměli všichni členové po ruce předmět, použitelný jako zbraň – ve stavu nouze mohli seříznout hůlku. K roztřepení mohlo dojít následným bodáním do tvora s tuhou kůží.
    Jedná se o útok, vedený obrovskou, brutální, tupou silou (zpočátku bez cíle zabíjet). Útočící tvor se vrací ke svým obětem, aby působil další zranění (stejně jako kočka k lapené myši). Jde tedy o útok tvora poměrně inteligentního.
    Osobně jsem dosud byl k existenci yetiho skeptický, avšak v tomto případě jeho existence vysvětluje momenty jinak nevysvětlitelné. Tím se však příběh stává brutálním hororem, který se ovšem přihodil v realitě reálným lidem. Vyslovuji obdiv vůdcům skupiny, že v extrémním mrazu a větru vedli v každém okamžiku neoblečenou skupinu k přežití. Bohužel to, s čím se střetli, bylo extrémně nad jejich možnosti a zjevně to bylo rozhodnuto nedat skupině šanci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button