Dívka s vidinou posmrtného života

V dubnu, před dvěma lety, jsem se musela podrobit jedné operaci. Už jsem tak nějak podvědomě předtím cítila, že to nebude jen tak, ale nervozita to nebyla. Možná pocit něčeho před něčím, to bude výstižnější. Nyní, po takovém časovém odstupu, jsem schopna to vidět jinak, než tehdy. Většinu znám z vyprávění, ale stalo se to v průběhu operace. Mám nízký krevní tlak, trpím tzv. hypotenzí. Když už mělo vše končit, krevní tlak i srdeční tep padal pomalu a jistě k nule, a nastala srdeční zástava, nikdo mi to dodnes úplně nevysvětlil. Pro mé ošetřující lékaře to byly nejdelší dvě minuty, co v životě zažili. Já si z té doby jen mlhavě pamatuji nejkrásnější sen, co se mi kdy v životě zdál. Ale byl to opravdu sen? To jen Bůh ví. Představte si, že jdete po pěšince v ovocném sadu, kde to hraje všemožnými barvami. Tráva je hebká jako samet, všude vzrostlé stromy v plném květu, vzduchem se line nádherná vůně medu, růží a čerstvého ovoce. Všude kolem překrásné rozkvetlé květiny všech možných druhů, nezávisle na ročním období nebo podnebí. Bzučí kolem Vás včely, kráčí kolem Vás v bezprostřední blízkosti snad všechna zvířata, na která si vzpomenete. Obloha jasná, bez jediného mráčku, ozdobená pestrobarevnou duhou, sahající od obzoru k obzoru. V dálce před vámi teče říčka s tou nejčistší a nejprůzračnější vodou. Přes ni vede dřevěný most, u kterého jsem se zastavila. Na druhou stranu jsem bohužel nedohlédla, opačný konec totiž halila hustá tmavá mlha. Zničehonic jsem ucítila přítomnost tří osob. Vlevo ode mě stál mladý muž, který mě chytil za ruku, a já se mu podívala do očí. Byl tmavovlasý s bledě modrýma očima a měl dlouhý našedlý jakoby plášť přes bílou dlouhou košili až ke kotníkům. Aniž by hnul brvou, slyšela jsem ho mluvit. Řekl mi, že pokud chci doopravdy ten most překročit, tak ať to udělám, a že mě doprovodí. Kdyby ne, řekl, že se na mě nebude zlobit. Pak se usmál. V těsném závěsu vlevo za mnou stála také jedna postava. Tušila jsem, že je to muž, ale neviděla jsem mu do obličeje, jen jsem tak nějak tušila, že je celý v černém. Bála jsem se ohlédnout, prostě jsem nemohla, něco uvnitř mi říkalo, že pokud bych to udělala, nebylo by už nikdy cesty zpět. Netuším, kdo nebo co to bylo zač, ale doteď mě z téhle vzpomínky mrazí. Najednou se ozvala osoba napravo. Byla to žena, andělsky krásná, plavovlasá, v bílých krajkových šatech s vlečkou, s tmavýma velkýma očima. Ta se na mě usmála a řekla mi, že ještě není čas na odchod, že na mě dole ještě čeká pár věcí k vyřízení. Pak mě chytila za ruce, já se jí podívala do jejích tmavých očí, otočily jsme se a pomalu mě odvedla do zářivého světla. Potom už si pamatuji jen záblesk, tmu, a probuzení na JIPce. Nejhezčí sen mého života právě skončil. Ať už to zní jakkoliv neuvěřitelně, přece jen nevíte, jestli se to doopravdy nemohlo stát? Netvrdím, že je to skutečné, že se to doopravdy stalo. Ale co je dnes opravdu skutečné? Beru to jako sen, výplody mé bohaté fantazie, ale nemůžu se zbavit pocitu, že co kdyby, přece jenom, možná, snad to byla pravda a já viděla rajskou zahradu a vstupní bránu do onoho světa. Ti, co by nám mohli toto všechno potvrdit či vyvrátit, nikdy nepromluví a my se můžeme jen dohadovat a fascinovaně kroutit hlavami.

Rajská zahrada

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.