Deník Williama Buckse (18+) – 9. díl

Ještě než budeme pokračovat, musím oznámit několik věcí.
Za prvé – hodně z vás mi píše o tom, že v příběhu chybí zvrat… víte, já ho mám v plánu dlouho (možná už v dnešním díle), ale někdy je potřeba dát dojem, že jde vše jako po másle.
Za druhé – jste super!
A za třetí pomalu ale jistě směřujeme ke konci… nebrečte, připravujeme pro všechny Williamovy fanoušky soutěž.

finger_killer_by_thecolourushproject18. 12. 1963, Newark (New Jersey)
Ježišmarja, to zase bylo včera mejdlo. Když jsem se konečně dostal z postele, musel jsem notnou chvíli vzpomínat, co se vlastně stalo. V hlavě  jsem měl snad tucet těžících permoníků. Hledal jsem proto něco na bolest hlavy, ale na stole byly jen prázdný flašky. Nadával jsem a začal prohledávat kapsy… kdyby náhodou. Něco jsem vyndal, ale nebyla to žádná pilulka. Bylo to cosi zabalené v zakrváceném kapesníku. Nevěděl jsem nejdřív co to je, protože na mě vypadlo něco malého růžového, ale pak jsem si vzpomněl. Ach, Karen! Ty moje malá propíchlá rošťando!

Bylo mi fakt blbě, takže i když Jokie ležel vedle velké žluté louže, zapnul jsem si televizi a odpočíval. Všude dávali stupidní seriály anebo nabízeli nějaký šunty. Znuděně jsem přepínal jeden kanál za druhým… telenovela, kuchyňský robot, fotbal, seriál, nože řezající kusy dřeva, opera (jako fakt?!)… zprávy, zprávy, zprávy… ZPRÁVY??!!

Kurva! Až po nějaké době mi došlo, proč jsou všude mimořádné zprávy.
Dcery místního businessmana byly nalezeny dnes ráno zavražděny a sexuálně zneužity. Pachatel své oběti podrobil zvlášť kruté smrti, těla nesou známky znetvoření a znevážení. Policie v čele s plukovníkem Jonathanem Dalem, který případ vyšetřuje, hovoří o útocích bestiálního sériového vraha. Rovněž uvedl, že v rámci testů DNA a přezkoumání modusu operandi mají dva potencionální pachatele. Oba jsou  na svobodě, mají za sebou kriminální minulost a mohou být nebezpeční… zde jsou jejich podobizny.

Je sakra divný vidět svůj ksicht v televizi a slyšet popis svojí osoby od nějaké vypelichané moderátorky. Nemohl jsem uvěřit, že je to pravda. Dcery businessmana? Všechno se to se mnou točilo. Byl jsem úplně ztuhlej. Prostě vypnutej a dobrý tři minuty koukal do blba… v televizi zatím ukazovali číslo a vyzývali obyvatele k pomoci.
Je to v píči!
Nene, musíš to ustát Williama, jsi Bůh, poradíš si! Budeš muset!
Začal jsem si balit věci. Byl jsem vystrašený a totálně v nervu, každou chvíli jsem se koukal ke dveřím, zda za nimi neuslyším kroky. Obával jsem se toho, že mý opičí sousedi dali fízlům nějaký echo. Kde je sakra ta krabička se vzpomínkama? Uff, tady! Oblíknul jsem si na sebe dlouhý kabát a snažil se co nejvíc zakrejt jeho velkým límcem. Věděl jsem, že musím být rychlý, ale také velmi opatrný. Chlupatí mohli být dávno na cestě sem. Sešel jsem dolů. Na recepci chrápala starší ženská a od držky jí tekla slina. Na hodinách bylo čtvrt na sedm.
Pořádně jsem se rozhlídnul, ale nevypadalo to, že by někde bylo schovaný nějaký komando včetně sniperů. Jít po ulici plné lidí bylo něco nepředstavitelného.
Paranoia jak cyp! Při jakémkoliv zvuku jsem se otáčel, několikrát jsem viděl i policejní auto.
„Mladý muži -“ ozval se za mnou čísi hlas.
Dal jsem se na útěk a bylo mi jedno, že ten dotyčný na mě volá kvůli nějaký podělaný církvi a má v ruce časák Strážná věž… Možná jsem to tím útěkem totálně zesral a někdo z pochůzkářů si mě už všiml… klid, to chce klid, jen se prostě musím dostat na nádraží! Každý člověk, kterého jsem míjel, se na mě koukal podezřívavým, snad dokonce krvelačným pohledem.
Chtěl mojí hlavu! Ale já za nic nemůžu! Jsem Bůh, mám právo dělat, co se mi zlíbí… a těch sviní by bylo pro obyčejnýho maníka škoda… zažily by v životě mnoho nepříjemného – nemoci, rozchody, chcípnutí rodičů, odchod harantů na vysokou, hádky s bejvalým kvůli vyživnýmu… jsem vlastně hodná duše. I když bylo pod nulou, já se potil… šel jsem tak rychle, jak to jen šlo… 
tak rychle, aby to nevzbudilo přílišný zájem okolí. Jokie vedle mě funěl a od tlamy se mu vznášely obláčky páry. Koukat se třeba v kině na podobnou existenci, jakou jsem v tuto chvíli byl… chytám dost slušný výtlemy a nadávám jí do posraných vystrašenců. Asi ironie osudu.

U nádražní budovy bylo hodně lidí…
Cíl jsem měl na dosah a snad jsem i příští okamžik ještě věřil tomu, že všechno půjde hladce. To by ovšem nějakej chlápek v montérkách s kýblem, štětcem a papírem v podpaží nesměl začít něco vylepovat. Můj ksicht spolu s ksichtem nějakýho staršího burana (nestačil jsem si v bedně toho druhýho podezřelýho prohlídnout) se tak začal objevovat na všech výlepních plochách… a i několika sloupech. Teď se všichni lidi na nádraží na mě otočí… a budu jasnej… nebo snad už zalarmovali benga?
Abych nebyl tak na očích, vystoupil jsem na perón, byla zima a lidé si radši hřáli zadky v hale. Přemýšlel jsem a zvažoval varianty… mám se jim vzdát, u soudu všechno zapírat a odvolávat se jako blázen? Do lágru znovu nechci, své dílo jsem ještě nedokončil a abych vyfasoval trest za nedokončenou práci? Nikdy! Navíc by mě určitě šoupli k nějakýmu teploušovi… takže bych byl nejen už papírově mrtvej, ale ještě s rozjebanou řití! Já se jen tak nedám a bude se muset snažit víc lidí a né jen nějaký Jonathan Dale a jeho pár nohsledů… k smíchu!
(Pořád jsem však viděl Daleův prasečí obličej s třema bradama a mastným knírem… chyběl mu akorát citron do držky… nebo snad péro policejního šéfa?)
Nesměl jsem odjet normálním vlakem, hrozila možnost, že si mě všimne buď baba, která prodává jízdenky, nebo průvodčí. Koukal jsem na zavřené vagony nákladních vlaků… je moc světlo na takovou možnost… lidé by si mohli říct, že jsem tulák a snažím se tam vecpat (nebyli by daleko od pravdy). Za poslední prachy, co jsem měl, jsem koupil nějaký žrádlo a pití, využil jsem toho, že v nádražním bufetu byl značně přisleplej dědek. Neměl jsem času nazbyt. Několik cestujících si všimlo, že jsem venku a mluvili cosi o bláznivých otužilcích. Naštěstí se na peróně pak objevilo ještě několik lidí a já byl z toho docela venku. Byla mi kosa, tak jsem se šel na chvilku taky ohřát. Zkoumal jsem možnosti svého útěku.

Na pátou kolej přijíždí rychlík číslo DX25482 ze Sussexu, prosíme cestující aby dbali bezpečnostních pokynů a počkali, dokud vlak nezastaví.
Na perónu se najednou vynořilo strašné množství lidí… Přišla má chvíle… Rozhlédnul jsem se, zda po mně někdo nečumí, a vydal se skrz masu k jednomu z nákladních vlaků. Debilní mráz si pohrál s poměrně lehkým otvíráním dveří a i když jsem měl ruce úplně červené, nakonec se mi podařilo vrata otevřít a vklouznout i s Jokiem dovnitř. Nikdo si ničeho nevšiml.
Tma jako v prdeli, ale díky tlustým stěnám tu nebyla taková kosa jako venku. Napadlo mě, jestli je vlak vůbec pojízdnej a neodstavili ho. Bylo by trapný být chycen na útěku v nepojízdným vagónu. Nebylo skoro nic slyšet, jako by místo, kde jsem se zrovna nacházel, bylo dokonale odzvučněno. Jokie se třásl.
Neboj se, kámo, musíme to tu chvíli přežít a pak zas bude všechno v cajku, uklidňoval jsem spíš sebe než jeho.
Ano, měl jsem strach, jelikož kdyby mě benga pozorovaly, tak odsud jim neuteču… Stačilo jen otevřít dveře…Jestli jsem však proklouznul… mohli teď otočit můj pokoj vzhůru nohama a akorát se chytat za hlavu a nadávat. V tuto chvíli jsem byl rád, že nemám přátele ani rodinu… Nemají se ani koho zeptat, kde jsem… A Jokie je se mnou… A kdyby nebyl, nepromluvil by… Maximálně by jim za buřta olízal držky…
Začal jsem se smát. Tma mě začala srát, hledal jsem v batohu baterku a poprvé si tak prohlédnul nový přechodný domov. Erární hnědá dřevěná krabice na kolečkách. Vyndal jsem si jabko a začal ho nožíkem krájet na kousky… Ještě včera jsem s tím krájel panenské masíčko… do prdele!
Jokie usnul a já za chvíli asi usnu taky…

20. 12. 1963, ve vagónu
Vlak je funkční a dneska se konečně rozjel. Bylo na čase! Doufám, že budu brzo vystupovat, jelikož jinak tady brzo chcípnu smrady. To je tak, když se chodí chcát a srát do jednoho rohu. Přivykám životu ve tmě, totálně vymletou baterku používám jen na zápisky, při chcaní a když se chci jednou za den podívat na hodinky. K pití mám poslední tři flašky minerálky, jídlo taky pomalu dochází. Spím, venčím slimejše a povídám si s Jokiem… to čím dál víc, začíná mi hrabat.

22. 12. 1963, ve vagonu
Jídlo došlo, zbývá mi půlka flašky pití… Je mi blbě a jsem strašně slabej. Smrad sraček a chcanek se už nedá vydržet…
VYKLOPTE UŽ TEN ZASRANEJ NÁKLAD!

23. 12 1963, Lancaster (Pensylvánie)
Svoboda!
Vlak konečně zastavil aby doplnil palivo. Po celou dobu, co do něj ládovali uhlí, jsem zapalovačem, sirkama, prostě vším rozehříval totálně zmrzlý dveře, ale nakonec se mi podařilo i s Jokiem dostat se ven. Jsem na pokraji sil… Mimochodem, jestli někdo uklízí vagóny, tak se z toho „mého“ zblázní. Poslední hodiny jsem se nudil a tak jsem to tam trošku vymaloval… jestli víte, co tím myslím. Venku bylo strašně moc sněhu, a na stanici bylo hodně rušno. No jo, blížící se Zkurvnoce! Jméno stanice Lancaster… Takže, mám vyhráno. Povedlo se mi dostat dokonce za hranice… S tím jsem ani nepočítal. Nechtěl jsem se radovat předčasně, ihned jsem zaplul do nejhorší knajpy u nádraží (do lepší by mě tak zasmrádlého ani nepustili) a okamžitě jsem se dožadoval piva a novin. Pivo chutnalo obstojně, jen bylo dost zakalený. Měl jsem žízeň, takže jsem na ex zvládnul čtyři kousky… Poručil jsem si i nějaký chálky. V novinách o mně nebylo ani písmenko… žádné podobizny, prostě nic… paráda! Musím se aspoň vykoupat.
Jelikož jsem hned nanovo nechtěl dělat problémy a zdrhnout bez placení, na záchodě jsem nějakýmu ožralýmu chlápkovi sebral ze šrajtofle prachy. Zaplatil jsem jako spořádaný občan a vydal se vstříc velkoměstu.
Není nic horšího než když člověk začne silně smrdět sám sobě. Prachy jsem neměl (cestou jsem si ještě koupil placatku něčeho na zahřátí) a v takovémto stavu jsem jen stěží mohl využít nějakou kočičku. Musel jsem, ač velmi nerad, najít blízkou Armádu spásy. Tam se totiž na smrad a plonkovost nekouká… naopak! Obvykle takovýhle útulky pro chudý vedou pobožní blbečkové… a ani tady tomu nebylo jinak. Začali mě nazývat ztraceným bratrem a do misky mi kydli nějakou břečku. Hrachovka – tu nesnáším už od dětství! Pak jsem využil dost starodávnou sprchu. Díky mé vlakové pouti jsem něco málo zhubnul a rozhodl jsem se, že si pro strýčka příhodu zkrátím vlasy na ježka a nechám narůst kňoura. Kníry mi sice připadaj dost uchylný… takový německý, ale teď se docela nosí, tak toho využiju.

Bylo to odporný spát v tolikrát použitém spacáku, ale je to ta nejlepší ochrana identity. Mimochodem, jsem nějaký Rudy Stephens a moje ženská mě připravila o všechno… Miluju tyhle svoje hry. Vedle mě leží dalších osm napůl smradlavejch chlapů… Všichni chrápou a tři z nich mají tuberický kašel… Bezvadný… Ale jsem tady na chvilku v bezpečí. Dokonce se cítím relativně fajn, ale newarkské radovánky mi chybí… Dal bych si nějakou šťavnatou broskvičku…
NE! Musím se chvíli krotit…
NE! Ten pocit je silnější než já… Musím tu práci dovést dokonce…
12 bylo apoštolů, 12 andělů chci mít!

Já, božský WILL

6 komentářů: „Deník Williama Buckse (18+) – 9. díl

  • 30. 9. 2015 (13:31)
    Permalink

    Opět skvělé, předchozích 8 dílů bylo velmi, ale velmi vydařených. Klobouk dolů. Ale tentokrát si jen šťournu, myslím, že přirovnání …jak cyp by asi nepoužil 🙂 bo neni z Ostravy, a taky ta Strážná věž mi tam moc nesedí. Ale jinak prostě bomba. Oproti jiným dílům mi to přišlo kapku uspěchané, což skvěle podtrhovalo jeho kvapný úprk, takže to atmosféru ještě dovršilo. Seš dobrá.

    Reagovat
  • 30. 9. 2015 (22:49)
    Permalink

    Ahoj, opět jsem hltala každé tvoje slovo s chci se zeptat kdy a kde bude ta soutěž? Ráda bych se zapojila 🙂

    Reagovat
  • 1. 10. 2015 (20:52)
    Permalink

    Prostě úžasné psaní, těším se na konec. Jak to dopadne! :O

    Reagovat
  • 2. 10. 2015 (14:26)
    Permalink

    Další úžasný díl! 🙂 jen škoda, že se to pomali blíží ke konci :/ ale taky se moc těším na to, jak to všechno nakonec dopadne 🙂

    Reagovat
  • 2. 10. 2015 (23:39)
    Permalink

    Miluji tuhle sérii 😀 Jako osoba co se o toto téma zajímá (hodně a snad až nevhodně 😀 ) ti musím říct, že Willa píšeš skvěle. Akorát moc nechápu na co si lidi stěžují, většina sériových vrahů co své zločiny páchá dlouhá léta, své chování a postupy příliš nemění, takže já naopak oceňuji, že se snažíš o autentičnost a zbytečně si nevymýšlíš nějaké šílené sci-fi zápletky co pět minut 😀 jen tak dále 🙂

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.