Deník Williama Buckse (18+) – 7. díl

Strašně moc se omlouvám za tak dlouhou prodlevu, ale práce je práce. Ovšem abych to nějak vynahradila, čekají vás tento týden hned dva díly 🙂

finger_killer_by_thecolourushproject27. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Každej den si teď kupuju noviny, jestli se tam náhodou zase nebude psát o mojí práci. Na jednu stranu bych byl rád, přišel jsem totiž na to, že strach je taky vzrušující pocit. Když někoho zabíjíte a cítíte, že je se svým údělem tak nějak smířenej, není to prostě ono. Zato když se bojí, je to pro mě hotová extáze. Ty rozšířené zornice, husí kůže, rychlé bití srdce… je to nepopsatelné, co v té chvíli cítím. Je to něco jako pohled z Olympu dolů, kdy se já, jakožto božské stvoření, kochám pohledem na poddané. Lépe řečeno na poddanou a poddajnou… muhehe.

Venku už je pěkná kosa. Na ubytovně nám zlobí topení, takže v jednu chvíli mrznu pod slabou peřinou a jindy ze mě teče pot. Jokie to taky snáší blbě, furt kňučí a já jsem strašně línej s ním chodit ven. Ale mám ho rád, kluka ušatýho. Je strašně užitečnej. Třeba minule… jsem přišel z práce a před očima jsem měl bourání prasete, které mělo stehna jako April… a tak nějak mě to donutilo si zavzpomínat na ty krásné společné chvilky. Leštil jsem si bambus a přehrával si celou tu scénu pořád dokola včetně Apriliina tlumenýho křiku. Proč mi z takovýchto hezkejch vzpomínek zbyde jen trocha běloby na koberci a na mé ruce? Byl jsem unavenej jak pes, takže jsem fakt nešel hned pro hadr a kapesníky jsem měl strašně daleko…
„Jokie! Mňamka, pojď sem.“
Měl jsem ho vycvičenýho, hned přiběhnul a poslušně všechno slízal. Ale stejně tomu něco chybělo. Sakra… slízat to měla nějaká buchta, ne nevinnej pes.

Šel jsem ven, od té poslední záležitosti v továrně jsem pořád nějakej nesvůj, jsem rozklepanej a chtěl bych, aby se to stalo každodenní náplní mýho života. Do doby, než budu starej a budu chcát přerušovaně. Pak se možná půjdu i sám udat, rodinu nemám, o jediným kámošovi za mák nevim a moje krasotinky promluví jen tehdy, až já jim dám slovo. S takovými myšlenkami jsem procházel ulicemi. Byla už tma a trochu padal sníh. Zimu nesnáším, jelikož ženský jsou zabalený v kabátech nebo kožiších a já jakožto lovec šťavnatých pipinek přicházím o iluze. Nevěděl jsem přesný cíl svý cesty, když jsem ale procházel kolem výlohy jednoho krámu, bylo rozhodnuto. Za pokladnou stála černá třicítka a počítala peníze. Nesnáším negry, ale v tuhle chvíli mě napadlo, že se jim pomstim za ten věčnej kravál, co tropí moji sousedi. Bude to vzkaz jak pro ně, tak i pro ty šašky z černejch panterů. (Ano, asi vážně moc čtu noviny).

Vešel jsem dovnitř a zvonek nad dveřma zacinkal.
Černoška vzhlédla. „Máme zavřeno, pane. Jestli něco chcete, přijďte zítra.“
Rozhlédl jsem se po kšeftu a došlo mi, že jsem v květinářství (bylo jasný, že odsud si moc prachů ani neodnesu).
„Strašně se omlouvám, ale potřeboval bych nutně kytici pro jednu dívku, kterou zvu na večeři. Slečno, neříkejte mi, že nemáte něco malého schovaného? Dám vám klidně dvojnásobek původní ceny.“ řekl jsem a hodil pohled piclé laně.
Negryně se usmála. „No snad jen tady tři malinké růžičky. Nejsou sice nic moc, ale určitě nějakou radost ještě udělají.“ odpověděla po chvíli.
„Tak já si je vemu.“ řekl jsem a pozoroval, jak je váže dohromady.
Měla typickou černošskou postavu, kozy akorát tak do ruky a k ošukáníhodnou prdel. Co kdybych jí o tu její řiťku omlátil ten pugét, ohnul by se nebo by jen odlítly části květů? Odpověď zjistím možná později. Teď se jen ujistit, zda tu nemá nějakého frajera.
„Tak tady máte tu kytičku a bude to šest dolarů.“
Za ty prachy jsem čekal aspoň samovystřelovací trny nebo něco jiného, co by bylo spešl. Když jsem si růže s poděkováním bral, cítil jsem její hezky hebké ruce. Taky jsem si všiml její jmenovky, která byla připíchnuta na levé, příjemně rozklepané části jejího hrudníku – Angela. Andělské jméno… a já hned věděl, že tohle je osud a my dva jsme si souzení.
„Angelo, pokud Vám to nebude vadit, tady Vám dávám pár lehce zvadlých růží a zvu vás na večeři.“
Chvíli nepochopeně koukala a pak se začala smát. Trošku to ve mně začalo vřít.
„Ale pane, to nejde. Vždyť já musím po spočítání kasy domů.“
„Doma to znáte.“
„To je sice pravda, ale musím jít za synem, je mu šest a musím mu ještě pomoci s úkoly.“
Ježišmarja, matka od rodiny, no to je gól. Ale tak co, jednou musí okusit pořádnej bílej banánek.
„Myslel jsem, že mi povíte, jak vypadají růže, které nejsou povadlé… to víte, jsem kluk z venkova a znám jenom obilí, slunečnice a kukuřici.“
Opět se zasmála. Přemlouval jsem jí asi dalších deset minut a jako vždy jsem byl úspěšný. I když jsem musel slevit ze svých nároků večeře a pozvat jí jenom na hot dog… alespoň to bude levnější…
A taky to o ní leccos vypovídá, to že má ráda párečky. 
Zakempili jsme to u pojízdného stánku, kde tyhle dobroty prodávali. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšenej, bylo všude moc lidí a to, pokud si plánujete mým originálním způsobem smočit rohlík, není dobrý. Rozhodl jsem se, že jí zkusím opít levným pivem. Řekla, že si teda výjimečně jednu plechovku se mnou dá. Šel jsem pro ni a zatímco jsem čekal ve frontě, prohlížel jsem si jí, hlavně to, jak si dávala párek do pusy… líbilo se mi to, měla docela velkou hubu a já věděl, že ještě chvilku a bude v ní mít i moje koule.

„Stejně je to divný, že člověk, který mě vidí poprvé v životě, mě hned zve na večeři.“ začala přemýšlet, když jsem se vrátil.
„Víš co je láska na první pohled? Navíc patříme k sobě, já jsem nějaký Angelo, moji rodiče jsou z Itálie.“
Usmála se. „Mně to bylo jasný hned, podle těch tvých tmavých očí.“
Pak jsem jí tam mlel různý hovna o tom, že jí uvařím špagety, pozvu na echt romantickej výlet do Říma a tak dál… prostě opět jsem zužitkovával informace, kterými mě v báni unavoval Rafaelo, také jinak Zjizvená ruka. On byl Talián a tu svou podělanou Itálii miloval ze všeho nejvíc. Tlachání mi ale šlo, už jsem jí tu držel dobré tři hodiny, a z jedné plechovky bylo najednou sedm. Jak snadno opijete černou holku je vážně k smíchu. Když jsme vypadli z toho místa, kde to nechutně začalo smrdět olejem, stačila ještě zavolat chůvě, ať malýho pohlídá, že prej musí v práci dělat vánoční dekoraci, kterou nestihla.

„Kampak mě to vedeš?“ ptala se, když jsem jí vlekl k jednomu z polí, blízko nádraží.
Znovu jsem si vzpomněl na Jokieho, jsem mu strašně vděčnej za to, že když hledám nová místa pro moje pobavení, lidé si díky němu myslí, že jen venčím psa.
„Sem chodím vždycky s mým psem, je tady krásně vidět nebe.“
Ano, romantika zabírá snad na každou samičku. Byla zima jak v prdeli, ale já věděl, že u pole je v křoví zarostlá bouda, kde se dá i zatopit. Od té doby, co tam našli mrtvýho bezďáka, každý se tomu místu vyhýbá. Modlil jsem se, aby ho Angela neznala.
„Nenašla se tady nějaká mrtvola?“ zeptala se a v hlase byl slyšet strach.
„Co by tady dělala, jsou to jen povídačky, aby sem nechodily děcka.“ odbyl jsem jí ledabylou odpovědí, jelikož jsem dávno přemejšlel nad jinejma věcma.
„Já se bojím, pojď, vrátíme se.“ začala mě otravovat, chovala se opravdu jako malé dítě.
Pardon, jako malé černé dítě.
„Ne, zůstaneme tady.“ zavelel jsem a chytil jí za ruku.
„Koukej mě odsud odvést nebo budu křičet!“ Bylo vidět, že panikaří.
Začala se jednou rukou hrabat v kabelce a já měl docela obavu, aby nevytáhla pepřák nebo nedejbože nějakou bouchačku. Taky jsem měl co dělat, abych nezjančil. Najednou jakoby všechna ta piva z ní vymizela. Začala klást odpor a já, vůl, si to ještě užíval. Bylo to, jako když se perete s bráchou nebo ségrou o hračku a tu pak dostane ten silnější. Na ženskou měla docela sílu. Ale jelikož byla o hlavu menší než já, nebyl problém jí chytit silně pod krkem a táhnout k té malé barabizně.

Uvnitř byl hroznej smrad a hlavně bordel. Angela se snažila, jak mohla. Kopala, škrábala a nebýt toho, že jsem jí škrtil dost pevně, řvala by na celý kolo. Takhle mohla jen sípat. Cítil jsem ten úžasný pocit, kterej bych asi přirovnal k nějakýmu fetu, možná k nejlepšímu opití, které jsem kdy měl. Pocitu, který mě stojí jen málo a můžu ho opakovat kolikrát budu chtít. Taky jsem ale cítil, jak mě ta svině drápe svejma dlouhejma nehtama a jak mi po ruce začínají téct drobné pramínky krve. Když se mě pokusila kopnout do koulí, nasral jsem se a fláknul její hlavou o kamennou zeď. Svezla se na podlahu. Měl jsem tak čas si připravit, co jsem tu tehdá s Jokiem nechal. A jelikož jsem tu měl dost času, trošku jsem si pohrál i s vybavením. Za ten výsledek to stálo. Teď tu byla Angela přivázaná ke zdi a kdyby měla ruce trošku výš, vypadala by jako Ježíš. Byl jsem opřenej o stolek, kouřil a zálibně se na ní koukal. Začala se probouzet. Když zjistila, která bije, byl vidět její pokus o křik. Marná snaha, kočičko, lepenka přes držku udělá svoje. Zmítala se v provazech a mně se ten zvuk strašně líbil. Na rukou se jí začaly objevovat otlaky. Měl jsem stojáka jak sviň, ale chtěl jsem si s ní co nejvíc pohrát, než pošlu Angelu andělům.

Nožíkem jsem z ní začal odžezávat kousky oblečení. Celá se třásla a brečela. Připadal jsem si jako král – panovník, který může všechno. Chyběl tu už jen gramofon s nějakou melodií, hořící krb, svíce na dlouhém stole, mísy s ovocem, poháry s vínem… a na zemi velké medvědí kůže. Než jsem se k něčemu zmohl, uplynulo asi čtvrt hodiny. Pak jsem vzal zrezivělej drát, co se tam povaloval a začal dělat tiskátka. Čili obtiskával jsem jeho ostří do Angeliny kůže… krev se mísila se rzí a její zoufalství a bolest nabývaly na intenzitě. Takhle jsem jí udělal náramky na obou zápěstích, kotníkách a jako korunu jsem jí nasadil zrezivělou obruč kolem břicha. Byla jako sud s  červeným vínem a to víno pomalu teklo ven skrz dřevo. Dal jsem jí jen tak cvičně dvě facky a ona bezhybně visela na řetězech, roztáhl jsem jí trošku nohy a prohlížel si její kundu. Byla chlupatá a hnědá, jen pysky byly narůžovělé. Měla krásnej pošťěvák a já dostal nápad… udělal jsem z kousku jednoho drátu malé srdce a nasadil jí ho na něj. Krev tekla a já už prostě nevydržel… narval jsem jí ho tam. Trošku jsem si pořezal na čůráku kůži, ale krev byla hlavně její a to se mně líbilo. Je jiný prcat černošku a taky je jiný prcat krvácející ženskou. Opravdu začala silně krvácet a já se jí výstříkal těsně nad obruč, takže se krev ještě smísila s mojí mrdkou. Místo bylo plné krve a já věděl, že je tu strašně moc důkazů, proto jsem se rozhodl pro konečně řešení, zapálit to. I s Angelou. Ale nejdřív jsem vzal kleště a vytrhal jí všechny nehty… už se ani nezmítala, jen oddaně koukala a brečela. Opět jsem jí jednu fláknul aby se probrala.
„Neříkej, že se ti to nelíbí… měla bys mi ještě poděkovat, budeš trofejí v mojí sbírce… chápeš, budeš něco jako anděl!“ řval jsem na ní.
Vzal jsem si stoličku, stoupl si na ni a začal si ho před jejím ksichtem honit, jen aby věděla, kdo je tady pán. Nakonec jsem jí odřízl ze stehna trošku masa a zabalil ho do igelitu. Začínal jsem bejt unavenej, vzal jsem nůž a zkrátka jí podříznul. Jo, prostě jsem to takhle odfláknul, ale příště si dám echt záležet…
Fakt, slibuju!

Teď to místo mělo teprv atmosféru, mrtvá baba přivázaná na zdi, všude krev a kousky jejích modře nalakovaných nehtů. Vzal jsem si všechny své poctivě přinesené věci a začal rozlévat kolem nějaké ředidlo. Polil jsem s tím i tělo Angely, prostě všechno. Pak jsem popošel o slušný kousek dál a zápálil si cigáro. Dvakrát jsem potáhnul a cigáro odhodil. Byl to fajrunk jak hovado, dal jsem se rychle na útěk.

28. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Je strašně brzo ráno, celou noc jezdili městem hasiči. Já měl ale jiné starosti, jelikož včera napadal sníh, nemohl jsem si dovolit zanechat, žádné stopy a tak jsem šel od nádraží pešky… teďka chcípám v posteli a mám čtyřicítky. Zatracená sranda! Jokie si pochutnává na řízkách á la Angela a já sleduju v televizi, jak je místo mých včerejších hrátek zaplněno dodávkami televizních stanic.

1:0 pro mě, vzhledem k rozsáhlému požáru byly zničeny všechny stopy a mrtvou prej budou identifikovat podle zubní karty. Díky televize, někdy jsi užitečná.

Napsáno božským WILLEM

5 komentářů: „Deník Williama Buckse (18+) – 7. díl

  • 21. 9. 2015 (21:47)
    Permalink

    🔝🔝🔝🔝 opět skvělé,už se těším na další díl

    Reagovat
  • 22. 9. 2015 (16:56)
    Permalink

    Tohle je prostě je bomba! už se těším na pokračování 🙂

    Reagovat
  • 22. 9. 2015 (20:52)
    Permalink

    Děkuju,že si spracovala i mé poznámky(narážím na minulý díl),bylo to fakt mňamkoidní.Tenhle díl hodnotím jako trošku slabší,jelikož si se dlouho hrála s namotáváním a samotná akce nebyla nejak zvlášť inovativní.Velice dobře vedeš příběh,máš i potřebné napětí.Možná by to chtelo změnu v klasickém Willovém chování,nejaké překvápko(já pořád myslím na to,jestli by byl schopnej mít například vztah),ale sem si jistá,že už máš něco připraveného.Jen tak dál,moc se teším. : )

    Reagovat
  • 22. 9. 2015 (22:48)
    Permalink

    Jenom mala prosba. Slo by vynechat zneuzivani zvirat? Jinak hustyyy

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.