Deník Williama Buckse (18+) – 6. díl

Opět děkuji za úžasnou fanouškovskou odezvu 🙂

finger_killer_by_thecolourushproject

15. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Vzhledem k hnusnýmu počasí musím trávit čím dál víc času na tý zavšivený ubytovně. Mám tam sice televizi a kdejakou jinou volovinu, jenže přes křik těch černejch tlam fakt není nic slyšet. Nejhorší je, že to všichni berou jako normální věc. Chodím chrápat se špuntama v uších. Od té doby, co jsem April poslal na druhý břeh, uplynul asi tejden. Ale dávám si teď od podobnejch akcí slušnej voraz. Ano, včera mi sem přišly švestky a všemožně se vyptávaly… prej i u mě v práci. Odešli s nepořízenou a mě bylo jasný, že budu muset svůj postup trošku zlepšit. Je mi smutno, potřebuji nějaké to lidské teplo. Moje dny se stávají stereotypem… přijdu z práce, vysprchuju se, zapnu porno a křtím kapesníky. Mezitím kouřím a sem tam uklohnim něco rychlýho. Je tu děsnej bordel.

17. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Dnes je můj nejšťastnější den! Mám hroznou z prdele kliku! Jdu do práce kolem trafiky a už z dálky na mě kouká titulek „BESTIÁLNÍ VRAH DOPADEN!“ Noviny jsem si koupil pro „sběratelské účely“ a zjistil, že za ten mord té věřící šťabajzny půjde sedět jakýsi Jeremy Austin – třicetiletej negr. Nejdřív jsem se cítil úplně úžasně a byl jsem rád za tuhle protinegerskou dobu, ale pak mě napadlo, zda to není nějaká bouda. Dostal jsem trochu strach! Ano, i my bohové se můžeme bát. Na fachu jsem se vykašlal a šel se nalejt do hospody.

Zakecal jsem se s nějakým frajerem, kterýmu všichni říkali Chřestýš, jak se později ukázalo, několik let si v lochu pobyl kvůli čorkám. Teď prej ale seká latinu a rozjel slušnej kšeft s čoklama. Hned se mě zeptal, jestli nějakýho psa nechci, že nemá žádný smetáky. Já už pěkně pod parou jsem si opravdu jednoho hafana od něj vzal. Musel to být pěknej pohled, ožralej páníček v doprovodu velkého hnědého psa. Dorazili jsme do té své pastoušky a já sebou plácnul na pohovku. Čoklovi (pouliční směska) jsem dal jméno Jokie a ze starého svetru jsem mu udělal pelech. Chvíli jsem sentimentálně vzpomínal na dětství a moje dnešní radost pokračovala splněním dětského snu. Pak jsem vytuhnul.

22. 11. 1963, Newark (New Jersey)

Tak nám dneska odpoledne odpráskli prezidenta. Nějakej maník mu z dálky vystřelil mozek z hlavy. Nikdy jsem tyhle střelce nechápal, zabít pistolí umí každej blbec. A je mi jedno, jestli má nebo nemá někdo výbornou mušku a trefí se i na takovou dálku. Já to beru jako srabství a svým způsobem i zoufalství. Přijdu, pif paf a oběť leží. Vůbec si s ní nepohraju nic, žádná obrana z její strany… prostě nuda.

Většina města je vzhůru nohama. Všichni řvou, propadají hysterii a tipují vraha. Je vtipný, kolik lidí se díky této situaci stalo odborníky na vládu apod. Myslím, že bude muset zasáhnout mé božské já, které nějakýho prezidenta strčí hravě do kapsy. Chci aby se mluvilo taky o mně.

Chtěl jsem si najít slušnou holku nebo ženskou, která bude k světu. Ale všude stáli lidi v hloučkách a všude se řešil ten pitomej mrtvej panák. Mám dost velkou trpělivost, ale tohle mě hrozně vytáčelo. Nikdy jsem si neuvědomil, že politika kromě charakteru, kazí i šanci na pořádnou mrdačku. K čertu se vším! Propadal jsem beznaději a proto jsem se rozhodl, že si zajdu do čtvrti červených luceren.

V jednom z místních podniků jsem si nabrnknul mladou, kozatou brunetu. Měl jsem jí oslovovat Lucia, ale jelikož se tak jmenovala moje máti, říkal jsem jí radši Sally. Slíbil jsem jí dvě stě babek, když půjde se mnou na večeři, kterou samozřejmě zacáluju taky. Byla to taková z nouze ctnost. Chodit s kurvama je nuda, která se ještě prodraží. Navíc se mi nelíbí ta jejich svolnost… ani se nedivim, že je ty jejich pasáci mlátěj.

Svině chtěla tágem, ale já jsem byl pro chůzi pěšky. Měl jsem hlad a tak jsme na tu večeři vskutku šli, samozřejmě, že si musela moje ovečka objednat to nejdražší z celého jídeláku. Věděl jsem, že tahle špína se bude brzo roztejkat kdesi po zemi. Jako grant jsem číšnikovi dal i dýško a pak pod slibem, že zajdeme ke mně, jsme se vydali na její poslední cestu.
„Bydlíš daleko?“ ptala se, když jsme kráčeli skoro ke konci města.
„Už tam skoro budeme.“ odpověděl jsem a pomalu jí táhnul k jedné opuštěné továrně.
„Bolí mě nohy, jsem myslela, že bude teda pohodlnější cesta…“ postěžovala si Sally a zapálila si cigáro.
Nesnáším, když ženský kňouraj.
„No jo no. Počkej tady, jen se támhle dojdu vychcat.“ oznámil jsem a ona jen protočila oči.
Věděl jsem, že tady jí nikdo neuslyší, jelikož sem skoro nikdo nechodí. Taky jsem věděl, že teď budu muset být opatrnější. V polorozpadlé tovární hale jsem objevil staré rukavice, byly dost použitý, ale svůj účel jistě splní. Pak jsem našel provaz a kus nějakýho hadru, kterej smrděl benzínem. Jen jsem si to předpřipravil (jak by řekli ti kuchaři z televize) a vydal se za Sally. Přešlapovala na svých vysokých podpatcích sem a tam, ale byla ke mě zády, takže mě neviděla. V ruce jsem držel železnou tyč, kterou tu pro mě nejspíš někdo laskavě zanechal. Sláva tomu dobrákovi. Cítil jsem to zvláštní chvění plné napětí, vzrušení a očekávání. Pomalu jsem přistupoval k Sally… potichu, potichu… ještě pár kroků… a BUM! Vší silou jsem jí mrdnul do hlavy, ihned se sesula k zemi. Nedivím se, dal jsem do toho trošku víc síly… doufal jsem, aby nebylo hned po ní, jelikož její večer teprve začíná. Chytil jsem jí ruce a táhnul k mému místečku. Byl tam starý pracovní stůl, na který jsem jí přivázal… ruce k jednomu konci a nohy ke druhému. Vypadala jako když spí, jen z hlavy jí po vlasech tekla krev a smíchávala se s jejíma šminkama. Když jsem si odmyslel ty hadry a její chování, teď vypadala strašně nevinně. Rána byla silná dost, věděl jsem, že ještě chvíli bude v limbu. Dostal jsem chuť na menší předehru.
Sundal jsem jí boty a položil je pečlivě vedle stolu. Pak jsem jí roztrhl její síťované punčochy a lízal jí nohy. Ať to sice byla obyčejná děvka, její kůže voněla a když jste jí olízli chutnala po slaných tyčinkách. To bylo zajímavé, ale jaksi nejsem dost velký romantik na to, aby mě tahle činnost mohla pořádně uspokojit. Vyhrnul jsem jí sukni – byla vyholená. To se mi nelíbilo, připadal jsem si, že moje péro za chvíli bude cumlat kunda pětiletý školačky. Jelikož byla přivázaná do písmene x, nebyl žádný problém do ní pěkně hluboko strčit prsty. I v těch rukavicích to bylo fajn. Byla krásně vlhká, viděl jsem jak je prošoupaná látka trochu mokrá. Vyhrnul jsem jí triko a koukal se na její kozy. Byly obrovský. Byly jako polštáře na který když si člověk lehne, má jistotu pouze krásných snů. Vzal jsem ten smradlavej hadr a zavázal jí s ním hubu. Bylo strašně těžký se ovládat, jelikož jsem jí chtěl strašně mrdat, věděl jsem, že bude dobrá, ale chtěl jsem, aby byla víc než to… Ostřím mýho nožíku jsem jí začal jezdit po levém nalejváku a pak pomalu zajel do kůže. Začalo vytékat trochu krve a Sally se začala vrtět, já však nožem pokračoval dál. Sally přišla k sobě a byl slyšet její tlumený řev.
„Neřvi, to ti nepomůže! Radši se podívej, jak jsi krásná, máš nádherný kozy… ehm, doufám, že nevadí, že si jednu odnesu s sebou… nebo mi dovolíš obě dvě?“
Když viděla, jak v ruce držím jedno velké krvavé cosi s bradavkou, hrůzou vytřeštila oči a omdlela. Všude teď bylo strašně krve. A já jí chtěl strašně cítit, tu její lepkavost, jak pomalu chladne… Proto jsem se svlíknul do naha a sednul si na Sally, krásně hřála a já jí olizoval to krvácející místo… pak jí ho pěkně strčil do tý plešatý jeskyňky a jel jako mašina… pěkně až po koule, rychle… chtěl jsem furt víc a víc. Všiml jsem si, že jsem jí asi natrhnul píču, jelikož krvácela i z dola. Musel jsem se smát. Sally se probudila a po tváří jí tekly slzy… ale jen chviličku, než jsem jí ksicht obdaroval troškou mojí husté mrdky. Pak jsem si jí dal ještě jednou a svojí kládu střídal s mojí kamarádkou – kovovou tyčí. A ta byla pěkně rezavá, odlupovaly se z ní kousky barvy.

Dával jsem si cigáro. Všude byl průvan a dost mi táhlo na koule. Pozoroval jsem Sally jak ztěžka oddechuje, chtěl jsem jí nechat pomalu vykrvácet, ale došla mi trpělivost. Nemohla mi utéct, byla slabá. Navíc ten benzínem nasáklý hadr taky udělá svý. Odvázal jsem jí, otočil jí prdelí ke mně a zase přivázal. Strašně se mi líbilo jak krvavé dřevo barví její kůži na zádech na růžovo. Byla bledá a hubená, krásně se jí rýsovala páteř… chtěl jsem jí tu páteř vyrvat a mít jí doma třeba jako šálu, ale byl by z toho velkej bordel a asi by mě ani moc nezahřála… ta koza mi stačí. Začal jsem jí kousat půlky, až tam měla modřiny, plácal jsem jí a počítal, za jak dlouho zmizí otisk mé ruky… a když mě to přestalo bavit, ještě jsem jí tu její řiťku projel mým ptákem. To holčička ale trošku nezvládla… když jsem vyndal malýho Willa ven, byl lehce nahnědlej. Za to jsem jí tu rezavou železnou tyč narval do prdele. Všechny mé vnitřní pocity pomalu odplouvaly… už mě nebavila, ale nechat jsem jí tu nemohl. Ještě mě čekal úklid tohohle bordelu. Taky jsem si z ničeho nic vzpomněl na Jokieho. Než jsem jí uškrtil páskem její kabelky, odřízl jsem jí trošku masa ze stehen… to jsem pak zabalil do mé zakrvácené košile a začal se zametáním stop.

Před továrnou se nacházelo několik sudů, ve kterých byla dešťová voda, Sallyinou minisukní jsem se v hale pokusil vytřít veškerou krev, ale šlo to velmi těžce. Sallyiny boty spolu s ostaním oblečením (včetně mých rukavic) a hadrem od benzínu jsem spálil. Zbylo už mi jen tělo… to je vždycky největší problém. Nechtěl jsem, aby ho někdo našel… abych riskoval dopadení…
Chvíli jsem přemejšlel, že to tady celý podpálim, ale to by bylo až moc nápadný, přitáhlo by to pozornost lidí. Nakonec jsem mrtvolu zavřel do jednoho ze sudů a přikryl víkem. Aby však věděla, že jsem frajer schopnej si za zábavu zaplatit, hodil jsem k ní ještě stodolarovku.

Když jsem dorazil domů, uvařil jsem Jokiemu přinesené maso.
„Chutná ti to, kámo?  Jo?! Tak se připrav, že tohle tajemství šéfkuchaře budeš mít častějc.“
Jokie vesele vrtěl ocasem a nakonec usnul u mých nohou.

Will

2 komentáře: „Deník Williama Buckse (18+) – 6. díl

  • 15. 9. 2015 (12:26)
    Permalink

    Ahoj, je super ako sa v osobe vraha prelina viacero psychologickych profilov seriovych vrahov ktory skutocne existovali, uz 4 dni cakam na pokracovanie tak keep up with good work! 🙂

    Reagovat
  • 20. 9. 2015 (2:34)
    Permalink

    Málo věcí mi dokáže způsobit husinu tak jako tenhle díl!
    Je celkem neuvěřitelný, že se dá něco takovýho vymyslet – i když na základě existujících postav.
    Jen tak dál!! 🙂

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.