Deník Williama Buckse (18+) – 12. díl

Dnes nás čeká předposlední díl o Willovi a jeho životě.

Rovněž připomínám aktivní soutěž „Nakresli Williama Buckse“. Je určena pro všechny plnoleté Willovy fanoušky a vaším úkolem je nakreslit Willa, samozřejmě dle vaší fantazie. Své výtvory zasílejte na email kubamolnar@gmail.com nebo zkrátka do zpráv na naši stránku. Do emailu/zprávy zadejte vaše kontaktní údaje, abychom věděli, kam zaslat případnou výhru. Hraje se o dvě super čuper knížky – „Drákula nesmrtelný“ (kniha psaná prasynovcem samotného Brama Stokera) a manga komiks „Zápisník smrti“.

Soutěž končí 22. listopadu!

Doufám, že se zúčastní co nejvíc z vás a pamatujte, vyhrát může jen jeden!

finger_killer_by_thecolourushproject2. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)
Připadal jsem si jak vyschlá bába, která se vrací odněkud z trhu. Naštěstí byla noc a na ulicích jsem potkával málo lidí. Musel jsem uznat, že jsem se sice zdejchnul včas, ale vůbec nemám šajna, kam teď. Od toho nákladu mě začínalo bolet celý tělo, začínal jsem bejt ospalej a měl jsem chuť na kapku něčeho ostřejšího. Nemohl jsem si dovolit motat se odnikud nikam, takže jsem se mojí oblíbenou polňačkou táhnul za město. Když jsem míjel staveniště, vzpomněl jsem si na Lanu. Jestlipak tam ještě je a hnije si ve svý vlastní špíně?
Ano, chvíli jsem měl nutkání se tam zajít kouknout, ale to rychle zmizelo. Nakonec jsem to zakempil v nějakým opuštěným baráku blízko trati. Byl tam nehoráznej bordel. Po zemi se válelo všechno možný a odevšaď táhlo. Sral jsem na to! V největším pokoji jsem se vším mrsknul o zem, až to zadunělo. Jokieho jsem pustil a on ihned pochcal pomalovanej roh. Odpočíval jsem. Zapálil si cigáro a obhlížel svůj novej bejvák. Mallmanovic hacienda to nebyla ani omylem. Všude se válely vypitý flašky a na zdech byly na můj vkus až moc barevný malůvky a nápisy. Našel jsem dokonce několik kusů ženskýho prádla, a i když bylo špinavý, poslouží jistě dobře. Nejvíc jsem byl rád za plácek, který sloužil jako ohniště. Celkem jsem se bál, že rozdělaný oheň někoho přiláká, byla přece jen hrozná zima. Všude však byl klid. Nechtěl jsem to zbytečně zdržovat a konečně otevřel ten můj velkej kufr. Kousky těch dvou kurev jsem vyskládal na nějakej starej přehoz, co jsem našel. Chvíli jsem se na ně koukal a pak se šel poohlídnout po něčem, kam je uložit. Objevil jsem starej, trošku děravej hrnec a nějakou starou železnou židli. Z židle jsem vykopnul podprdelník, postavil jí do ohně a na ní položil hrnec. Do něj jsem narval nějaký sníh a nechal ho rozpustit. Než se voda začala vařit, sněhem jsem se snažil části těl aspoň trošku očistit. Měl jsem hlad.
První, co jsem dal do hrnce, byla Cassidina noha. Celá se tam nevešla, tak jsem musel vařit jednu půlku a pak druhou. Vonělo to krásně, až jsem se divil, že taková kurva může tak vonět. Když dle mýho bylo maso hotový, odřízl jsem z něj kůži, byly na ní totiž spálený chloupky. Pak jsem se dal do jídla. Sralo mě, že jsem u Mallmanových nevybrakoval lednici a nesebral nějaký koření nebo zeleninu. Skvěle by se totiž k tomuhle chodu hodila chilli omáčka… a hranolkama bych taky nepohrdnul. Připadal jsem si opět jako nějakej král, kterej ohlodává kosti na hostině. Samozřejmě, že i Jokie dostal kousek. Nakonec jsme společně spořádali obě nohy. Není proto divu, že jsme se pak přežraný váleli u ohniště. Pes usnul a já trávil. Něco mi k tomu všemu však chybělo. Chlast jako takovej jsem byl schopnej oželit, ale připadal jsem si plnej, nevyužitej! Ztěžka jsem vstal a zamířil opět k tomu mýmu kufru. Tak kterou? Chvíli jsem jen tak stál a pak jako nějakej malej spratek začal v duchu rozpočítávat. Vyhrála to Cassidy… byl jsem docela rád. Teď už zaschlá krev krásně ukazovala, kde ta rána byla. Vzal jsem její hlavu a koukal se na ní, měla děsně vyděšenej pohled… ale tak co, do očí jí stejně civět nebudu. V jedné ruce jsem držel její studenou hlavu a druhou si rozepnul kalhoty. Chtěl jsem jí strčit ptáka do pusy, jenže ta svině v posmrtné ztuhlosti né a né tu kušnu otevřít. Když se mi to konečně podařilo, tak zase pořád sklapávala hubou. Jako by mi pták zůstal ve svěráku. Zařval jsem bolestí, hlavu odhodil a šel hledat nějakej šutr, abych jí vymlátil zuby. Asi bych nebyl dobrej zubař, jelikož mnoho z nich se rozlomilo. Takže jsem tomu všeobecnýmu bordelu taky trošku přispěl. Mrtvá bezzubá huba má však další nevýhody. Když už tam konečně svoje nádobíčko dostanete, tak je to tak těsný, až to bolí. Hodlal jsem tu bolest však vydržet. Co ale vydržet nešlo, byla suchost, prostě to neklouzalo. Zkoušel jsem si na toho svýho čůráka flusat, dokonce jsem na něm nechával rozpustit sníh… a bylo to k hovnu! Pořádně mě to vytočilo a proto jsem se rozběhnul a kopnul do Cassidiny hlavy, až pořádně narazila do zdi. Zbyl tam po ní lehce načervenalý obrys. Její zuby jsem posbíral a hodil je kamsi do bordelu. Měl jsem vztek sám na sebe!

I když jsem měl k dispozici rozřezaný těla, včetně jejich piček, neměl jsem nic, co by nahradilo tu pověstnou ženskou vlhkost. Musel jsem přejít k pěkně zoufalému plánu, sebral jsem ty špinavý ženský spoďáry a začal k nim čichat a u toho jsem si ho mastil. Připadal jsem si jako zoufalec; puberťák, kterej se teprve se svým kokůtkem seznamuje, a úzkost ženské štěrbinky prověřuje honěním do ponožky. Bylo to k smíchu a zároveň k pláči. Když jsem se udělal a řádně se utřel, části těl jsem radši znovu uklidil zpět do kufru… co kdyby sem náhodou přišel nějakej bezďák. Začínalo svítat a já konečně s vyčerpáním usnul.

3. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)
Probudila mě děsná zima. Oheň dohořel a vymlácenejma oknama dovnitř sněžilo. Věděl jsem, že tady zůstat dlouho nemůžu. Město mě potřebuje a je velký! Svoje křehulinky tady ale nechám. Zahrabal jsem je tím smradlavým svinstvem. Sebral jsem psa a vydal se k nádraží. Přece jen to bude vypadat lépe, týpek se psem přijel odněkud z vejletu.

Začnu stejně, jako když jsem sem přijel. Na peróně jsem se parkrát vochomejtnul v davu lidí a něco málo si vydělal. Pak jsem jako obyčejný cestující prošel halou a vydal se do mě neznámé části města. Jako vždy jsem skončil v baru. Včerejší neúspěšnej vrz mě nabudil a já si to chtěl nějak vynahradit. Nad pivem jsem si uvědomil, že Lancaster není žádnej vidlákov a pokud chci najít to, na co mám chuť, budu muset pořádně hledat. Nebo ne?

Bylo něco kolem čtvrtý, když jsem procházel dveřma knihovny. Ano, hodně divný místo pro moje účely, ale ve vězení mi kdysi nějákej Rudi řek, že nejšťavnatější a neprošťouchlý kundy bejvaj v knihovně. Prej je ale nutný počítat s tím, že jsou to šprtky s tlustejma brejlema, který jsou oblečený jako z nedělní školy. Kdysi jsem si myslel, že je píča jako píča, ale není tomu tak. Nejvíc k nakousnutí jsou panny! Připadám si pak víc božsky, jako dobyvatel, prošťouchávač, napichovač… prostě tak! A nejvíc dokonalý na tom je, že jsou děvenky z toho úplně mimo, neví co je čeká…
Vzpomněl jsem si na Caren a došlo mi, o kolik zábavy jsem se tenkrát připravil. Byla přece už tuhá, když jsem jí to udělal. Teď to chci i s předehrou!

Sotva jsem vešel dovnitř, ihned mě bouchnul do mýho rypáku ten odpornej pach staroby a vědomostí. Vzpomněl jsem si na svůj pobyt v báni a na to, kolik času jsem v tamní knihovně pobyl. Hemžilo se to tu studenty, ale hlavně studentkami! Jo, a taky tu bylo pár vědátorskejch staroušů. Procházel jsem mezi policema s knihama. Měl jsem se však líp oháknout, jelikož většinou tu všichni měli školní uniformy nebo jiný slušný hadry. Moje košile nebyla dvakrát čistá. Došel jsem až do čítárny. Bylo tam ticho, takže jsem se natočil k jednomu z regálů a dělal, jako že hledám nějaký čtení. Občíhával jsem si však terén. Většinou seděli všichni po hloučkách a tiše si mezi sebou šeptali. Hledal jsem nějakou samotinkou studentku. Rudi měl pravdu, byly to všechno šprtky, brejličky, blůzičky zapnutý až ke krku a dlouhý sukně, aby náhodou jejich kolínka a stehýnka neviděl nikdo jiný než Einstein nebo Hemingway, kterej jim visel nad postelí. Ty vole, to je tak těžký si nějakou vybrat! Ale chci kočičku ve školní uniformě, chci vidět co má pod ní, chci jí stáhnout ty bílý podkolenky a obvázat tím malýho Willa pro lepší tvrdost!

Takhle jsem strávil asi čtvrt hodiny, občas jsem zamířil do uličky a koukal se škvírama. A pak jsem jí našel! Seděla v rohu a četla si v nějaký tlustý bichli. Měla přesně ten nevinný ksichtík, kvůli kterýmu jsem sem přišel. Ksichtík, o který musí být slast párkrát oklepat čůráka. Byla to černovláska, postavu jsem zhodnotit nemoh, seděla za stolem. Pozoroval jsem jak přímo hltá každé slovo v tý knížce. Musel jsem se pousmát. Zvažoval jsem, zda k ní mám přijít a oslovit jí nebo prostě čekat na vhodnou příležitost. Zvolil jsem druhou variantu. Ledabyle jsem vytáhnul nějakej titul a dělal, že ho čtu, přitom jí přímo rentgenoval pohledem a představoval si, jak budu její kundí chloupky natáčet na svoje prsty. Že je neprojetá je tutovka! A pokuď slečinko nejseš, tak poznáš hněv strejdy Williama… Tvoje střeva budou jak zkurvený vánoční řetězy zítra rozvěšený po všech policích. Další propíchlou blánu bych už vážně nerozchodil.

Sednul jsem si na židli ke stolu, daleko od ní, a sem tam se zadíval do knihy. Náhodou se mi povedlo vybrat něco z války a dokonce jsem se na chvíli i vážně začetl. Čas utíkal. Na velikých hodinách, který visely na zdi, najednou bylo půl osmý a lidé se začali pomalu vytrácet. Do kdy tady mají asi otevřeno?
„Tak mládeži, budeme zavírat
!“ ozvalo se asi za půl hodiny.
Nějaká stará knihovnická bréca to přišla rozpustit. Pozoroval jsem, zda se zvedne i moje neposedná školačka, ta ale dále seděla v klidu na místě. Knihovnice k ní přišla a i přes ten kravál zasouvání židlí jsem slyšel, jak jí říká: „Charlotto, klidně tu můžeš zůstat přes noc, klíč je jako vždy v mojí pracovně, v té skříňce na zdi. Ale zas to s tím učením nepřeháněj, vždyť tu zkoušku máš až za týden.“ usmála se ta vyhaslá kometa a odešla.
Tak Charlotta, nádherný jméno pro další mojí trofej. Všimnul jsem si, že knihovnice se po mě zle podívala a já proto vstal a měl se k odchodu. Jen jako, samozřejmě! Když začala zhasínat, schoval jsem se za jednou velkou policí. Charlotta si u stolu zapla lampičku a dál se věnovala šprtání. Vyčkával jsem, až uslyším zabouchnutí dveří a pak ještě chvíli. Tiše jsem se plížil od jedné police k druhé. Charlotta asi postřehla můj pohyb a zvedla oči od knihy. Měla je modré… mám rád modré oči, jelikož když se bojí, krásně je na nich vidět, jak se rozšiřují zornice.
„Je tam někdo?“ zeptala se nervózním hlasem.
Ještě nebyla chvíle odpovědět. Charlotta si opět začala číst. Trošku jsem se přiblížil. Tentokrát Charlotta už vstala a vydala se mým směrem, chtěl jsem zmizet ve tmě, ale bylo pozdě.
„Co tady děláš?“ řekla a podívala se na mě pobouřeným, ale i vyděšeným pohledem.
„Asi jsem tady usnul a neslyšel, když paní knihovnice ohlašovala zavíračku.“ nasadil jsem zcela nevinný tón.
Charlotta mi nejspíš nevěřila. „Usnul, jo? Je zajímavé, že zrovna v oddělení knih pro budoucí matky.“
Já jsem debil! Honem vymysli výmluvu!
„Jsem medik a chci se stát gynekologem.“
„Nevypadáš na něj.“
„A jak teda vypadám?“ zeptal jsem se a pokusil se o mírný úsměv.
„Jako nějakej vandrák.“
Tak tohle pojmenování mě urazilo, ale zachovám klid… a navíc, asi měla pravdu. „Asi narážíš na tu košili… To víš, od rána do večera šprtám a nějak není čas udržovat svůj zevnějšek.“
„Od rána do večera? Že jsem tě tu ještě nikdy neviděla.“
„To proto, že nejsem zdejší, pocházím z Doveru. Sem jsem přijel za kamarádem Samem, říká, že je tady moc dobrých knih. Tam u nás moc knih na toto téma totiž není.“
Cejtil jsem její podezření a i to, jak moc mi nevěří. „Podivné, pokud vím v Doveru je jedna z největších knihoven ve státech.“
Opravdu? Že by mi něco uniklo?
„Nejspíš máš špatné informace.“
„Neřekla bych, takže se seber a odejdi nebo zavolám policii.“
Řekla to velmi odměřeně, takže slečna bude asi „zlá“. Trošku mě to vyděsilo, jelikož jsem cítil, jak moje tělo pomalu ovládá adrenalin a zároveň hrozná nadrženost. Viděl jsem se už v jejích kalhotkách.
„Ne, to nedělej. Vím, že vypadám jako nějakej šupák a se znalostí mého města jsem taky neuspěl, ale prostě jsem lajdáckej typ, všechno honím na poslední chvíli.“
„Jako tvá budoucí kolegyně z branže ti rozumím.“ řekla a vypadalo to, že se i trochu usmála.
„Taky medička?“
„Ano, ale chci se specializovat na stomatologii. Lidské zuby jsou děsně zajímavé.“
„Zubaře nemá nikdo rád.“ řekl jsem s úsměvem.
„Já ty lidi nechápu, je jasný, že trhání zubů moudrosti zkrátka bolí.“
„Já jako malej jednoho zubaře i pokousal.“
„No, taky znám pár takových případů.“
Musel jsem hovor stočit jinam. „Jsem Will.“
Proč se stydět za svoje jméno, jen pár hodin a už ho nikdy nikomu neřekne. Navíc jsem na své jméno patřičně hrdej, už to nebude dlouho trvat a každá ženská v celých státech se ho bude bát vyslovit a přitom tajně snít, jak špikuju její kundičku. Já, mocný William z rodu Bucksů.
„Charlotta.“
„Krásné jméno a ještě krásnější je jeho nositelka.“
„Jsi milý, ale teď tě vážně budu muset vyhodit, potřebuji klid.“
„A co se takhle učit spolu?“
„To by nešlo, zuby a ženská vagína k sobě moc nejdou.“
Né? Počkej já ti ukážu, že jdou a moc dobře!
„Tak mě nech aspoň dočíst tuhle kapitolu.“ zaškemral jsem a nahodil psí pohled.
„No tak jo… Ale pak půjdeš.“
„Jasně.“ řekl jsem.
Sednul jsem si vedle ní a dělal že čtu. Ale musel jsem pořád čumět na ní, nějakej císařskej řez šel úplně do prdele. A to i přes to, že byl i s obrázkem.
Ona byla zažraná do čtení o stoličkách a já tak využil chvilky. Nejdřív jsem se jí chtěl pokusit sbalit normálně, oblbnout kecama, ale to by pak se mnou mohla dobrovolně… a to bych nechtěl. Začínal jsem na sobě cejtit ten pocit očekávání, jakoby to třesení elektrizovalo celý moje tělo. Na stole bylo v komínku asi dalších deset knih a nahoře ležela jedna dost tlustá. Sáhnul jsem po ní a všiml si jenom, jak mě Charlottiny oči pozorují. Pak jsem jí tou knihou pořádně fláknul. Byla to jen blbá knížka, několikset stránek a tlustý papírový desky, věděl jsem, že mimo sebe nebude dost dlouho. Sundal jsem jí školní kravatu a přivázal jí ruce k židli. Pak jí zacpal pusu kapesníkem. Rozhlížel jsem se a hledal něco na její nohy. U zdi stál velký stůl a na něm byla lepenka. Rychle jsem jí sebral a několikrát obmotal její kotníky. Každý k jedné noze židle. Pak jsem jí přisunul ke zdi.
Než se probudila, rozerval jsem jí její bílou košili a sundal podkolenky. Bylo to strašně rajcovní pozorovat její kozičky, jak na mě skrz její podprsenku vykukujou. Její sukni jsem v půlce rozřízl svým nožíkem. Chtěl jsem jí strašně moc vyprstit, ale musel jsem se ovládnout, chci si s ní povídat jako tenkrát s Lenou. Šprtku jsem ještě nikdy přece nehobloval a ani se o ně nějak zvlášť nezajímám… Co já vím, třeba si to dělají pravítkem.
„Probuď se, ty děvko.“ fackou jsem uspíšil její probouzecí proces.
Vykulila oči a jako ostatní moje ženský začala mumlat do kapesníku a chtěla se dostat z přivázání. Chtěl jsem si jí vychutnat, ale přitom jsem jí chtěl mít hned teď.
„Víš, měla jsi tak trošku pravdu, jsem gynekolog, ale spíš samouk. Jedno vím ovšem jistě, zuby a píča k sobě jdou!“
Části sukně jsem jí odřízl a tak seděla jen ve spodním prádle. Jak se dalo čekat, byla pěkně zarostlá. Roztrhl jsem jí absolutně šeredný kalhotky a začal jí lízat. Byla to trošku rybina, ale dalo se to přežít. Prstem jsem si hrál s jejím poštěvákem a poté se do něj zakousnul. A pak se zeptal na rovinu.
„Jsi panna?“
Charlotta začala bulet a souhlasně zakývala hlavou. Bingo!
„Jestli kecáš, tak si mě nepřej!“ zahrozil jsem jí a pro jistotu jí říznul nožem mezi kozy. Krev jsem slízal, její vemena byly slušný dvojky, někteří chlapi by řekli „kozy přímo do ruky“.  Bylo to úžasný, lízat jí krev, prstit jí a přitom mě objímaly dvě kozy. Miluju, když mě spoutaná a ubrečená coura kouří, ale tady chci pouze jedno! Zasunout!
„Neboj se, budu něžný a opatrný… hehe.“ povalil jsem jí i s židlí na zem a i když se k její dírce dost špatně dostávalo, povedlo se.
Charlotta se chvěla, čekala nejspíš strašně slastnej pocit, kterej jí na tohle všechno pomůže zapomenout… nebo možná něco podobnýho. Já na nic nečekal a i když jsem věděl, že to bude drhnout, plivnul jsem jí na píču a jak to jen šlo, pořádně jí ho tam narval. Zařvala. I zpod kapesníku to bylo slyšet. Cítil jsem jak jsem právě prorazil onu cestičku, jak mě její lůno vítá. Krvácela a strašně moc… To byla má odměna. Zvhlčilo jí to a já začal přirážet. Třásla se a brečela, ale já nepřestával. Kdyby se mě někdo zeptal, co pro mě znamená dokonalost, je to prcání panenský píči! Ještě než jsem se udělal, jsem si dal pauzu, olízal jí krev a pak to do ní po pár zásunech pustil.
Při cigáru jsem si ovšem uvědomil, že je Charlotta vlastně hrozně ošklivá a začalo mi z toho všeho bejt na blití.
„Jsi strašně hnusná flundra, víš to?“ zařval jsem na ní.
Omdlela bolestí a nevnímala. I když to byl skvělej šuk, ona teď  byla pro mě naprosto bezcenná, ale do sbírky si jí zařadím, pro tu neposkvrněnost. Přemýšlel jsem, co si od ní vezmu jako suvenýr. A pak jsem se rozhodl, že jí budu skalpovat ty její chloupky. Aspoň si budu mít s čím po večerech hrát. Její odřezaný trávníček jsem jí pak ukázal. Znovu omdlela. Začalo mi jí být líto, přece jen to byla nevinná studentka a ke všemu hnusná. Možná by jí projel někdo totálně našrot na nějakým večírku… možná ani to ne. Bůh je milostivý, což znamená, že já taky. Než přišla k sobě, podříznul jsem jí. Tohle nedělám rád, ale přišlo mi to pro ní nejmíň bolestivý. Po tom všem jsem neměl chuť jí ještě projet, dal jsem si cígo a přemejšlel, co dál. Prohledal jsem celou knihovnu a našel nějakej kamrlík pro údržbáře, Charlotte jsem tam i s židlí dotáhnul a pak šel hledat do kanceláře knihovnice klíč. Na nějaký zametání stop a krve jsem se vysral, byl jsem unavenej. Než se tohle prošetří a vyslechnou všechny šprty… Musím dál pokračovat, ale někde jinde. Zavřel jsem za sebou a odkráčel do tmy. Charlottin porost jsem založil k dalším vzpomínkám.

6. 1. 1964, Lancaster (Pensylvánie)
Dneska jsem si ráno šel pro nějaký chálky a málem mě trefil šlak. Na jednom ze sloupů visela moje podobizna. Vlastně dvě, jedna ještě s vlasama a druhá s nynějším ježkem. Jsem prej hledanej v několika státech a extrémně nebezpečnej. Pak tam byl můj popis. No, v tu chvíli mi nebylo dvakrát dobře. Ihned jsem viděl další cestu v zasraným (doslova) nákladním vagónu. A to fakt absolvovat nechci. Nejvíc mě ale vytočilo, že si budu muset dát chvíli pauzu a hlavně se rychle zdekovat z ulice. Ty vole, ještě že jsem do žádnýho obchodu nevkročil, hned by mě sebrali. Prej několikanásobnej vrah… Tss, jsem jenom boží sběratel.

Tak moment! Když jsem spěchal zpět do svého úkrytu, lépe řečeno do studený barabizny ke svýmu věrnýmu pejskovi a dvěma rozřezaným a napůl snědeným kurvám, uviděl jsem na několika novinách svůj ksicht na titulní straně. Což o to, dřív by mě to i těšilo, jenže v jednom se psalo, že moje poslední oběť je nějakej chlap?! O žádným nevim! Chlapy nesbírám, co taky s pérem a párem koulí? V rychlosti jsem jedny noviny zčořil a pádil pryč.

Strašně jsem se bál, že si mě někdo všimne a bude mě pronásledovat, ale vše bylo v pohodě. Radši jsem ale co nejrychleji došel do svého brlohu a tam si v klidu počet.
„… William Bucks se často skrývá pod falešnými jmény. Naposled se jako Joe Hoffman vměstnal do rodiny Mallmanových, kde pracoval jako zahradník. Během jeho pobytu se v okolí ztratily dvě prostitutky Cassidy J. Evansová (34) a Dona Frinková (36). Je dost pravděpodobné, že za jejich zmizení může právě Bucks. Jeho poslední prokázanou obětí je Alec Stevenson, pětašedesátiletý důchodce, jehož Bucks zabil smrtícím koktejlem – whisky a prášky na spaní. Po pachateli bylo vyhlášeno celostátní pátrání…“

KURVA, KURVA, KURVA, KURVA!

18 komentářů: „Deník Williama Buckse (18+) – 12. díl

  • 6. 11. 2015 (17:37)
    Permalink

    Když to je hrozně nefér ta soutěž… maluju jak malý děcko 😀 :(((

    Reagovat
  • 9. 11. 2015 (12:56)
    Permalink

    Kdy bude pokračování? 🙂 už se na něj moc těšíím 🙂

    Reagovat
  • 24. 11. 2015 (16:59)
    Permalink

    Neskončila sa už súťaž nedávno? Či budeme zas mesiac čakať…?

    Reagovat
  • 26. 11. 2015 (23:45)
    Permalink

    Že začátku mě bavilo to ze příběh mel spád..ale čekat na další díl měsíc? To mě fakt docela prudí. Možná sis toho na sebe nalozila moc 😉

    Reagovat
    • 27. 11. 2015 (10:11)
      Permalink

      Nenaložila jsem si víc, ale jelikož vy mí čtenáři jste se úplně vykašlali na zpětnou vazbu v podobě zúčastnění v soutěži, nevydávám další díl deníku schválně.

      Reagovat
      • 29. 11. 2015 (12:38)
        Permalink

        Tohle mi teda nepřijde jako správný přístup 😉 Ještě jsem neslyšela o tom ze by autor článku vyžadoval po čtenářích něco takového, aby to bylo vázané na pokračování příběhu. To se na mě nezlob, ale to je hodně hloupý a kratkozraky rozhodnutí 🙂 trestat lidi za to že se nechtějí účastnit tvého nápadu. V dnešní době se prostě lidi takovýhle věci nechytnou. Měla si vymyslet něco jiného a nebo hned napsat.. „Pokud se nezucastnite soutěže, máte proste smůlu, a já už nic psát nebudu. “ je to škoda no, žes to pojala takhle. Mě tvoje články bavili. Takhle sem za chvíli nebude chodit nikdo, když nebude co číst.

        Reagovat
        • 1. 12. 2015 (21:38)
          Permalink

          Já bych sr zúčastnila rada, ale neumim vůbec ktrstlit 😀 přemýšlej tak že spousta lidí to tak má. Vidím Willa úplněddetailně ale jen v hlave a nedokazu to dostat na papír. Nemuzu za to ale další dil chci 😀 jako autorka a tak jsi fajn. Ale jinak asi ještě trošku nevyzrala když nás takhle „trestas“

          Reagovat
        • 1. 12. 2015 (21:39)
          Permalink

          Já bych se zúčastnila rada, ale neumim vůbec ktestlit 😀 přemýšlej tak že spousta lidí to tak má. Vidím Willa úplně detailně, ale jen v hlave a nedokazu to dostat na papír. Nemuzu za to ale další dil chci 😀 jako autorka a tak jsi fajn. Ale jinak asi ještě trošku nevyzrala když nás takhle „trestas“

          Reagovat
  • 29. 11. 2015 (15:56)
    Permalink

    Tohle mě opravdu mrzí, když jsem se o deníku dozvěděla, přečetla jsem deset dílů za den, bohužel se mi blíží zkouškové období a každý čas je pro mě vzácný. Dokonce jsem i přemýšlela nad tím, že bych to nakreslila, ale protože jsem nějakou dobu byla na umělecké, jen portrét by mi zabral tak pět hodin a potom bych možná byla spokojená. Do toho se starám o malé dítě a pětičlennou domácnost. Opravdu to zamrzí…

    Reagovat
  • 4. 12. 2015 (12:17)
    Permalink

    Trochu na hlavu rozhodnutí. Ne? Jak tohle souvisí, prostě trucuješ, jak malé děcko. Myslím , že dost lidí se v tobě zklamalo. A nebo, nevíš jak to ukončit. No to je fuk.

    Reagovat
  • 7. 12. 2015 (18:39)
    Permalink

    Taky mě to od tebe zamrzelo… připravit nás kvůli soutěži o poslední díl :/ Já bych se ráda té soutěže zúčastnila, ale není mi 18 let – což si myslím, že ještě spoustě dalších čtenářů. Kdyby tam nebyla ta podmínka minimálního věku 18, myslím, že by se zúčastnilo více lidí…

    Reagovat
  • 9. 12. 2015 (21:37)
    Permalink

    Vážně? Nevím, kolik Vám je, ale toto odpovídá chování třináctileté holčičky. Nedopsat Deník kvůli nízké účasti v soutěži? To je hloupé – nikde nebylo psáno, že je soutěž povinná, nebo že vydání posledního dílu závisí na účasti. Co začít u sebe a místo kritiky čtenářů se zamyslet, zda – li nebyly podmínky příliš omezující, jak tu bylo již řečeno? Ano, samotný Deník je 18+, ale ruku na srdce, to nikoho nezajímá. Mně samotné je 17 🙂 Navíc, ne každý se odváží něco nakreslit, kdyby bylo zadání jakkoliv ztvárnit podobiznu Willa, zapojilo by se, dle mého názoru, mnohem více lidí.

    Reagovat
  • 10. 12. 2015 (16:02)
    Permalink

    Ahoj tak jsem v šoku z autorky. Všichni co jsem chodi jsou hlavne čtenáři Willa pokud vím a pod každým článkem jsi měla spousty chvály jak je příběh bombovej a že jsi skvěla, každej čeká na den kdy to konečně vydáš a ty se zachováš takhle ? mě to nepřijde normální. Já osobně jsem čekala na každy díl a vždycky když vyšel tak jsem přestala cokoliv dělat a četla ze zatajeným dechem a ted je to mesic a kus kdy nic nevydas a ja uz ani nevim ze nejakej denik Buckse je fakt sorry, ale nastvala si asi uplne vsechny co to kdy četli. Neřeknu kdyby te nekdo kritizoval, ale každej ti to chválil a kvuli soutezi delas tohle ?? spousta lidi proste kreslit neumi. Tak se vzpamatuj a něco už udělej nebo sem nikdo chodit nebude s pozdravem:-)

    Reagovat
  • 10. 12. 2015 (23:19)
    Permalink

    Taky mě zarazilo tohle chování.. Deník Willa je jediný co se na tomhle webu dá číst a ty si to tímhle chováním shodila do hnoje..

    Reagovat
  • 12. 12. 2015 (18:37)
    Permalink

    To nemyslíš vážne ?! Takéto chovanie pre to, že bolo malo ľudí v sútaži ? Tento diel videlo 2200 ľudí a ty si sa na všetkých vysrala. Super prístup len tak ďalej 🙂

    Reagovat
  • 12. 12. 2015 (21:05)
    Permalink

    To snad ne, na tenhle díl čekáme se ségrou už dlouho :'( Prosím, paní Bucksová, vydejte poslední díl, my už budeme hodný 😀 jinak podle komentářů je popis autorky přesný 🙂

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.