Deník Williama Buckse (18+) – 10. díl

Jubilejní desátý díl zápisků našeho milovaného Willa. Nebudu zdržovat, pojďme na to.

finger_killer_by_thecolourushproject26. 12. 1963, Lancaster (Pensylvánie)
Konečně jsou ty vykurvený Vánoce za mnou. Ti pobožní blbečci se snažili o zachování atmosféry – všude rozvěsili všemožný barevný nebo zvonící serepetičky, ozdobili stromek, pouštěli koledy… prostě vopruz největšího kalibru. Některý zdejší somráky to dokonce na malou chvilku i rozněžnilo, ale jakmile odešla většina pánbíčkářů domů, veškeré pozlátko svátků se rozplynulo. Pořád ta samá ohraná písnička. Zoufalství, sebelítost, duševní prázdnota, sebevražedné myšlenky nebo rovnou pokusy. Byl jsem rád, že se tu sešlo dost propašovanýho chlastu a já mohl aspoň nějakým způsobem na to všechno zapomenout. Když jsem se však ve čtyři ráno vzbudil a načapal své dva opilé spolunocležníky, jak si v šeru kouří ocasy, prostě jsem se sebral a společně s Jokiem jsme se vydali hledat štěstí jinde.

Nechal jsem za sebou chudinskou čtvrť i její obyvatele a vydal se na průzkum centra. Cestou mě však přepadnul podivný smutek. Chtěl jsem vedle sebe někoho s kým bych si mohl jen tak popovídat, nemusela by to být nějaká hodobóžová konverzace na úrovni, spokojil bych se i s obyčejným tlacháním o ničem. Ano, mohl jsem navštívit nějakou kurvu, vždyť ty se nechávaj projíždět, aniž by záleželo jaký je den nebo svátek. Avšak nebylo by to ono.

Jak dlouho už jsem neměl ženskou? Docela mi to chybí… Ta jejich vůně, řev. A taky si musím najít nějakou práci, klidně načerno, jelikož jsem zjistil, že v  místních obchoďácích je to samá ochranka.

31. 12. 1963, Lancaster (Pensylvánie)
Už asi tři dny přespávám u nějakých staroušů. Hledali zahradníka, tak jsem to místo vzal. Sice vím o kytkách úplný hovno, ale je zima, tak moc práce mít nebudu a vypadnout můžu vždycky.
On je nějaký bankéř v důchodu a ona bejvalá sekretářka. Asi vim, jak se seznámili. Muhehe. Jejich dvě děcka už mají vlastní rodiny. Nechápu, proč se staří lidé tak rádi svěřujou. Je to asi sentiment doby. I když barák mají luxusní, se musí nechat. Drahý koberce, palmy v květníkách a křišťálové lustry. Docela se divím, že jsem se sem dostal. I když jsem byl čistej a hadry jsem měl řádně vypraný. Nejspíš opět zapracoval můj kecací talent. Ani pes jim nevadil, prej že Jokie může přespávat v boudě po jejich Rodrigovi. Co to je kurva za divný jméno pro psa… Rodrigo?

Myslím, že se mi rýsuje velká příležitost, jak přijít na dobrý prachy. Mallmanovi mají jenom dva zaměstnance – mě a postaršího dědka, který o sobě tvrdí, že je bezpečnostní složka a přitom občas obejde barák (a po večerech šmíruje sousedky jak se převlíkaj. Přitom si samozřejmě přetahuje rorejse). Ale na to teď nebudu myslet, je přece Silvestr a já chci slavit. Dostal jsem klíčky od přístavby, takže teď disponuju i slušným kvartýrem…
Chce to oslavu.

Všude se slavilo. Chvíli jsem měl pocit, jako by oslavovali můj nově dosáhnutý úspěch… a jakože moc konfety a rachejtle nemusím, teď to jen podtrhovalo mojí dobrou náladu. V davu jsem si opatřil něco na dnešní utrácení a šel si vyhlídnout nějakou kostičku.

Netrvalo to dlouho. Přece jen k oslavám konce roku patří i chlast, jenže právě to byl ten problém. Já se ožrat můžu, ale chci, aby moje kočička byla naprosto střízlivá. Procházel jsem zástupy lidí a v nich jsem viděl tucty ožralejch děvek včetně všech ženskejch opileckejch nálad. Jedna bulela a jistý frajer jí podával kapesník, stejně mu pak z milosti dá a bude to považovat za lék proti smutku. Další tancovala na stole, cucala se se svou kámoškou a nechala si strkat mezi nohy ruce slizkého negra sedícího vedle. Copak tady není žádná střízlivá holka? Z jednoho okonfetovaného stolu jsem popadnul flašku šampusu a postupoval davem dál.
Flašku jsem kdesi nechal a cestou si dal tři buzerantské koktejly (který ale umí řádně naložit) a osm piv. S opileckým zpěvem jsem se dopotácel až k příměstskému lesíku. Začalo trošku sněžit. Řádně společensky znaven jsem sebou kecnul do sněhu a zapálil si cigáro. Pocit štěstí dávno zmizel a já se naopak začal propadat do deprese. Deprese z nezašukání. Deprese z toho, že jako potencionální boháč si nemůžu najít holku a prostě jí přetáhnout čůrákem. Že by na mě pomalu přicházela krize středního věku? Vánoce stály za hovno, jediným dárkem mi byly pornáče koupené na bleším trhu. A i ty jsem musel zaplatit… dokonce vlastním tělem.
To je život? Ach jo… Chce se mi brečet. Mám sto chutí tu zůstat… ať si mě zapadá sníh. Chci se stát sněhulákem s maximálně nalitejma plnejma koulema!

„V tomhle ročním období není dobré sedět na zemi.“ řekl jakýsi ženský hlas.
Zprvu jsem si myslel, že je to snad jen moje opilecká iluze a že za chvilku se k tomu hlasu přidají i bílé myšky.
BUM! Kdosi po mě hodil šišku.
Mžoural jsem do tmy, ale nikoho jsem neviděl. „Hej, kde jsi?“
„Tady!“ ozvalo se odněkud zleva.
Těžce jsem se zvednul a vydal se oním směrem.
„Tady!“ ozvalo se znovu, ale pro změnu zprava.
Přeběhl jsem na opačnou stranu a rozhlížel se kolem sebe. „Víš co, polib mi prdel, na takovýhle srandičky vážně nemám náladu.“
Opravdu, takovýhle píčoviny mě akorát vytočí. Chtěl jsem se vrátit do města se smutnou představou o opilé souloži.
„Počkej!“ ozvalo se tentokrát nad mou hlavu.
Ohlédnul jsem se v okamžiku, kdy to něco seskočilo z větve dolů. Ať to nejsou myšky! Když je člověk na sračky a stane se mu tohle, je to slušný psycho.
„Já jsem Lana.“
Stála přede mnou holka zachumlaná v kožichu. Měla hnědé copy a hezkou tvářičku, ale něco mi na ní nesedělo. Chvíli jsem jí ignoroval jakoby tam vůbec nebyla a pořádně si jí prohlížel. Hadry a šminky! To jí chybělo.
„U nás je slušnost se také představit.“ řekla a já rychle odpověděl
„Will.“
Ano, jsem vůl a řekl své pravé jméno. Je divný potkat v lese takovouhle osobu.
„To je u tebe normální, že házíš po lidech šišky?“ zeptal jsem se jí.
„Není. Ale z takového ožungra jako ty, Williame, jsem si musela udělat nějakou legrácku.“
„Možná se budu ptát hloupě, ale co to máš na sobě?“
„Patřím k jedné z mála zdejších amišských rodin a my takhle normálně chodíme. Někdy přijedeme s bryčkou sem do města a prodáváme zde na trzích naší vypěstovanou zeleninu.“
Co to je do prdele za debilní sektu? Už to málem ze mě vypadlo, ale chtěl jsem být za slušňáka. I když vypadala krajně divně, líbila se mi ta její dětinskost.
„A to jako bydlíte v lese?“
„Ale ne, hlupáčku. Kousek za lesíkem. Já sem ráda chodím odpočívat a dneska jsem se chtěla podívat, jak budou měšťané slavit Nový rok. Líbí se mi ty jejich létající barvy.“ usmála se.
„Kolik ti vůbec je? Že tě rodiče nechaj v tuhle dobu lítat po lese?“
Chtěl jsem zapůsobit autoritativně.
„Je mi patnáct a jsem tady tajně. Táta to nevidí rád, když jsem blízko města. Přitom musí být takhle v noci nádherné.“
Tak slečna by ráda okusila noční město… No problemo!
„A co kdybych tě vzal na menší exkurzi?“ zeptal jsem se.
„To nejde. Navíc jsi opilý!“
„Ale jde, uvidíš pořádně zblízka ohňostroje… Člověk to musí zažít na vlastní kůži, takhle z dálky to je nic moc. A nejsem opilej, ta zima ze mě veškerou opilost vytáhla.“
Přemluvit Lanu, patnáctiletou naivku z nějakého divného starodávného kmene Amišů, nebyl až takový problém. Půl hodiny na to jsme společně kráčeli první městskou ulicí. V hlavě jsem děkoval tomu zavšivenému božímu parchantovi, že mi dal dárek a jestli bude pod všema těma spodničkama kus šťavňatého masíčka… vůbec mi nevadí, že to bylo dodatečně.

Laně jsem obětoval svůj kabát, jelikož vím, co tyhle městský floutkové dokážou vypustit z pusy a nerad bych, aby mi jí nějakej napomádovanej seladon odradil blbejma kecama ohledně oblečení. Chci Lanu jako svoje novoroční překvapení. A i když má na sobě mnoho vrstev, bude mi  (a jí určitě taky) potěšení je pomalu sundavat.
„Je to tu nádherné, tak velkolepé… Ach, Wille, moc ti děkuji za tuhle příležitost.“
„Nemáš zač, ani ne za hodinu je půlnoc, co kdybychom si zašli pro něco k pití?“
Lana souhlasila a já jí zavedl do nejbližšího baru, sedli jsme si do boxu a já objednal dva čaje a flašku rumu. Nenápadně jsem ho nalil do hrnků a donesl Laně ke stolu.
„Ten čaj strašně divně voní… Není v tom doufám žádný alkohol?“
„Kdepak… To víš, máme tady jiné čaje než na které jsi zvyklá ty.“
„To jsem si oddychla… Ten čaj krásně hřeje.“
A ještě hřát bude! Je strašně krásný pozorovat mladou nevinnou holku jak usrkavá čaj, který jí opíjí. Její velké zelené oči jiskřily a ona se usmívala.
„Za chvíli bude půlnoc… Pojď.“ řekl jsem své společnici.
I když jsem ze začátku večera nechtěl opilou krasotinku, tak Lanu bych jinak ani nezpacifikoval. Celou dobu by mi mlela o její rodině, o tom, kolik mají koní a oslů a že jí nebaví péct bábovky. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli si po večerech hraje se svojí kundičkou, jestli stejně jako jeptišky do ní strká svíčku… Hezky pomalu a zrychluje nebo jestli nezkoušela tvrdost koního péra. Ale chlast se postará o všechno. Nad hlavou nám začaly lítat barevné petardy a lidé kolem pískali a cucali se. Já přemýšlel nad tím, jak svoje neopeřené kuřátko rozmluvím. Už mě nebaví, když mluvím jenom já… Chci slyšet, jak mi bude povídat o tom, jestli už píchala s nějakým chlapcem a jestli jo, jestli měl ten junák taky obří čůrák… hehehe. Musel jsem zjistit, zda už je Lana dost povolná a jestli ne, tak to hold budu muset udělat jinak.
„Chci ti ukázat ještě jednu takovou maličkost.“ řekl jsem a chytil Lanu za ruku.

„Víš, u nás je taková tradice… Když je Nový rok, dávají si lidé polibek, chtěl jsem tě políbit na náměstí, ale před lidma se stydím.“
„Ale, Williame… já… zkrátka… já… to…“
Byla očividně zmatená, ale pak ke mně přistoupila a dala mi pusu… Chutnala jako pralinka. Ruka byla v rukávu… a já zapojil jazyk. Rovněž se nebránila. Šeptal jsem jí do ucha o místě, kde je teplo a kde si ještě můžeme popovídat. Chvíli protestovala, ale já jí slíbil, že do svítání bude doma. Chce to víc chlastu.

Věděl jsem, že starej honibrk bude na stráži, tak jsem Lanu chytil kolem pasu a podpíral jí, aby šla rovně. Ještě štěstí, že Lana nenosí boty na podpatku!
„Jééé, ty máš pejska.“ řekla a hned si to štrádovala k Jokiemu, který tady byl na tajňačku.
„Udělám zatím nějaké pití.“ řekl jsem a mířil si to k ledničce.
Vytáhl jsem džus, z police vzal dvě skleničky, otočil se (a když Lana byl dost zaujatá Jokiem), vzal ještě platíčko prášků na spaní. Pět pilulek jsem rozdrtil dnem sklenice a pak vsypal do džusu.
„Jak jsi věděl, že mám ráda jablečný džus?“ zeptala se s úsměvem.
„Umím číst myšlenky,“ a úsměv jsem opětoval.

Po asi čtvrt hodině Lana usnula a já měl čas na přípravu. Přístavba byla veliká a já měl k dispozici dva pokoje. Jeden sloužil jako ložnice. Tam jsem Lanu donesl a provazem jí přivázal k posteli (bůh žehnej postelím s okovaným čelem!) a abych využil jejího limbu, začal jsem jí svlíkat… No dobře, prostě na hulváta z ní strhnul hadry. Měla zarostlou lasturku a to já mám rád, někdy když už jsou tuhý si z těch jejich chlupů namotávám na prsty prstýnky. Uklidňuje mě to. Péro jsem měl pěkně tvrdý a strašně jsem se těšil, až odpaním další růžovou kundičku. Jenže ejhle! Tu holku někdo projel! A to mě vytočilo. Chtěl jsem do sbírky neposkvrněné lůno holky ze sekty a ne nějakou projetou děvečku. Možná mé myšlenky s koněm byly pravda. Vycákal jsem do ní snad čtvrt litru mrdky, ale nebyl jsem vůbec šťastný. Dal jsem si cigáro a udělal si kafe.

„To jsem ale nějak rychle usnula… Co se to děje?“
Lana byla opravdu roztomile překvapená z mého výtečného svázání.
„Nekřič, to je jen taková hra.“
„Ale já nechci hrát žádnou hru, navíc se mi chce zvracet. Musím domů, táta mě bude shánět.“ hysterčila, ale řvát nezačala.
Za to měla malé bezvýznamné plus, snad nebude řvát ani za chvíli… až…
„Víš Lano, tahle hra se jmenuje Na pravdu. Jejím principem jsou na položené otázky pravdivé odpovědi… a já lež poznám, byl jsem ve Vietnamu. Je to krátká hra, a když budeš správně odpovídat, za chvilku budeš u papánka.“ obeznámil jsem jí s pravidly a vyfoukl kouř z cigarety.
Mlela něco o tom, že taková hra jistě neexistuje anebo že se hraje jinak, ale když jsem jí dal facku a pohrozil, že jestli se neuklidní, zabiju její rodinu… s brekem souhlasila.
„První otázka. Už jsi někdy šoustala? Jestli ano, chci vědět s kým a jak… do detailu!“
„Takové bezbožné otázky, na to odpovídat nebudu…“
„Lano, spolupracuj nebo tvého otce podříznu jako podsvinče!“ tiše jsem zahrozil.
Vyndal jsem z kapsy nůž a přejel jím po Lanině krku.
„Dobře, dobře… Jednou! Jmenoval se Abraham Lewis a mně se líbil. Bylo to moc hezké.“
„Šikovná holka a teď mi pověz, měl ten tvůj Abraham velký péro?“
„Nevím!“ řekla a znovu se rozplakala.
„Bylo větší něž tohle?“
Rozepnul jsem si kalhoty a vyndal svojí kládu, Lara se rozbrečela ještě víc a já si to svoje brko rozhoupal. Popošel jsem k ní a narval jí ho před obličej.
„Odpověz!“ už jsem skoro řval.
Lana bulela a zmohla se jen na zakroucení hlavou. Pohladil jsem jí po ufňukaném obličeji a už klidným hlasem řekl.
„Tak a teď si ho strč do pusy… Pokud se ti to zdá krutý, jen ho očichej.“
„Proč? Nechci!“
„Ale Lano, drahoušku, takhle nepoznáš sama sebe. Zatímco ty jsi spinkala, já a tady můj kamarád jsme prozkoumali tvoje trubky a jelikož jsi jen obyčejná děvka, která tu svou hříšnou kundu nastaví kdejakýmu vandrákovi, rozhodli jsme se tě potrestat!“
Lana brečela a když začala vykřikovat „Ne!“, zavázal jsem jí pusu šátkem.
„Budeš to potřebovat, nechci, aby mi sem někdo přišel. Víš, Lano, strašně rád si hraju, a víš jakou hru mám opravdu rád? No přece na doktora! Původní verze mě dost nudí, tak jsem si trošku upravil pravidla. Hned jsem zpátky zlato!“ líbnul jsem jí na tvář.
Vlasec, nůžky, černá niť a jehla. Lana koukala na co se chystám, mrskala se na posteli, ale ve vázaní uzlů jsem fakt špica. Provlíknul jsem vlasec uchem jehly a začal se věnovat mé amišské krásce
„Pro tvoji hříšnost tě trestám zašitím tvé kundičky, měl jsem jí naposled já a nedopustím, aby jí měl někdo další… I kdyby to měl bejt jen posranej červ ve tvém hrobu!“
Chytil jsem oba její pysky a jehlu protáhl, Lana se zavrtěla, rozplakala se ještě víc a skrz šátek prosila o smilování. Marně. Takhle jsem udělal asi deset stehů, aby to bylo barevný, ještě jednou jsem to samé prošil i černou nití. Lana bolestí omdlela. Měl jsem zakrvácené ruce a těma jsem si pak vyhonil. Pozoroval jsem Lanu stejně jako Jokie, kterýho jsem musel odhánět aby jí nevolízal její zašitou broskev.

Když přišla k sobě, koukal jsem na ní a ona hned začala bulet.
„Pane Hoffmane, můžete na slovíčko?“ někdo volal mé „jméno“ zpoza dveří z chodby.
Obhlídnul jsem terén, zda tu s Lanou nenechám i něco, čím by se mohla prozradit a pořádně jí pro jistotu utáhl šátek. Cestou ke dveřím jsem se svléknul do trenek a rozcuchal si vlasy.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se honibrka Stevensona a mnul si oči.
„Ano, děje! Sem si nemůžete tahat ženy, tohle není hodinový hotel! Buďte si vědom toho, že o tomhle Vašem incidentu obeznámím pana Mallmana.“
„To klidně můžete, ta slečna, co jsem si sem přivedl, je moje sestra. Došel bych pro ní, ale zrovna spí. Pokud Vás to uklidní, zítra odjíždí… A laskavě ze mě nedělejte nějakýho děvkaře. Pouze rodinná návštěva! Koukám, že nemáte asi nic na práci, když budíte slušné lidi.“
„To bude mít ještě dohru!“ pohrozil honibrk a třísknul s dveřma.
Kretén závistivej!

„Lásko, tak jsem zpět. Máš strašně krásná prsa, víš to? Kdysi mi jeden maník řekl, že podle bradavek se dá poznat charakter ženy… Pěkná blbost, co? Ale co kdyby to byla pravda? Coura jako ty přece žádný charakter nemá, což znamená, že o ty tvoje růžové Venušiny knoflíčky taky přijdeš!“
Nožíkem jsem Laně odřízl obě bradavky, jednu si nechal a druhou vyhodil do smetí (ano, tuhé věci ani pes nežere). Silně krvácela. Jokie jí teplou krev olizoval a já si při tom znova vyhonil. Začínal jsem být unavený, navíc jestli ten blbej vošoust šel fakt žalovat starýmu Mallmanovi… Může tady co nevidět klepat. Mou malou amišskou kamarádku jsem proto v tichosti uškrtil. Její mrtvolu jsem odvázal a trošku jí odsunul na druhou stranu postele, lehl si vedle ní a usnul.
„Šťastný Nový rok 1964, Lano! Ty amišská prcno!“

WILL

2 komentáře: „Deník Williama Buckse (18+) – 10. díl

  • 22. 10. 2015 (18:39)
    Permalink

    Diel je ako vždy parádny, ale škoda, že zas bude ďalší za tri týždne.

    Reagovat
  • 13. 12. 2015 (22:54)
    Permalink

    Můj bože máš můj respekt holka! Moc nádherná série !! Úplně jsi mi vyrazila dech!! Že začátku když jsem četla první díl a první verše jsem si říkala co to bude za hovadinu a nakonec jsem se dočetla až sem! Velmi nádherný příběh!! Na konci tohodle dílu jsem se i rozbrečela! Will byla moje srdcová záležitost! 💜Máš můj obdiv!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.