Deník Williama Buckse (18+) – 1. oficiální díl

Děkuji za projevený zájem.  Rozhodla jsem se využít mého nynějšího volna a dát vám sem první oficiální díl.  Jakpak se asi Williamovi daří v base?

 

finger_killer_by_thecolourushproject

20. 12. 1962, Milton (Delaware)

Strašné množství věcí se změnilo. Jsem v jiný věznici. A jsem za to rád, jelikož se tam vodehrálo nemálo věcí, na který bych nejradši zapomněl. Tak zaprvý, jsem byl málem znásilněnej voslizlým černým ptákem ve sprchách. Byl to humus, naštěstí byl Eddie (kterej trochu připomíná medvěda) poblíž a zastal se mě, nakonec jsme tomu negrovi pěkně zatancovali na ksichtu. To se stalo nějak v půlce října a vod tý doby se to jenom sralo. Eddie mi na cele furt připomínal tu oudálost s mým věnečkem, až nakonec jsem mu dal jednu po tlamě. Smál se mi pak ještě víc. Jak by asi celou záležitost bral on, kdyby mu jako pětiletýmu narval jeho vlastní děda do prdele starý vrásčitý péro – a teď se o to znovu pokoušel nějakej pitomej negr?

V listopadu vypukla na našem bloku vzpoura. Bylo to dost hustý, jelikož dva bachaře vězni vodpráskli. Já se bohužel do té šlamastiky taky připlet a výsledek je ten, že mě přeřadili. Pěkně mě to nasralo, jelikož jedinýho kámoše, co jsem tam měl, Eddieho, poslali někam do hajzlu. Navíc mi řekli, že jestli udělám ještě nějákej průser, prodlouží mi trest. Snažím se proto sekat latinu a doufám, že mě pustěj na půlku.

Nová basa je plná hodně težkejch případů. Je tu však menší nuda, než v tý starý. Je tu posilovna. V Doveru byla taky, jenže jí vždycky měla pod palcem ta samá pakáž, která každýmu jinýmu rozbila hubu tak, že strávil dva měsíce na marodce. Na cele sedím s nějakým starym dědulou. Když jsem ho poprvý viděl, myslel jsem, že je tady vomylem. Vypadá jako nějakej zlatník a mluví děsně chytře… i když pravdivě. Jmenuje se Artur a i když nevim, za co tady dřepí, musí to bejt něco sakra velkýho, má respekt celýho našeho patra.

13. 1. 1963, Milton (Delaware)

Tak je po Vánocích, na Štědrej den nám pustili nějáký kraviny v televizi a dokonce jsme měli i cukroví. Bylo tvrdý a připálený. Musím říct, že Artur je strašně chytrej chlap. Sice mluví klidně a potichu, ale co slovo, to pravda. Řekl mi, že bych neměl trávit čas jen nadáváním, rvaním se a čtením pornočasáků (ano, jsem nadrženej jako bejk). Jsou jen tři možnosti, jak se v báni zabavit – cvičit, udělat ze sebe děvku, nebo číst. A jak jsem se po tom dozvěděl, dá se dodělat i študium. Já jsem vobyčejnej kluk z jižanskýho venkova, co vychodil jen měšťanku, umim hodit do úředních lejster muří nohu a lehce číst. Arturovi jsem se vysmál, ale on mě vzal dost křečovitě za rameno a řekl mi, že jestli chci vodsud vypadnout na půlku, musim se snažit a že ouřední šiml a fízlové tuhle snahu rádi viděj. Moc se mi do toho nechtělo, ale aspoň se člověk něják zabaví…

Teď se učím strašně chytrý sračky, ale docela mě to baví. Artur mi hodně pomáhá. Je něco jako můj votec, kterýho jsem sice měl, ale byl to akorát vožungr a nemakačenko. Artur je jako vopravdovej, takovej ten fotr, kterej vám koupí lístky do bijáku a popcorn a pak sedí vedle vás. Taky mi dost radí jak na ženský, že sice jsem teď jen hloupej Jura, ale vychová ze mě chlapa, kterej si na to svý péro šáhne leda při chcaní. Jsem zvědavej. Ale podle něj mám portenciál… ať už je to cokoliv.

15. 9. 1963, Milton (Delaware)

Naučil jsem se číst, psát a taky počítat. Taky umim vyjmenovat všechny státy Ameriky a jejich hlavní města. Vím, kdo byl Teddy Roosvelt, že nejsme ve vesmíru jediní… a tak dále, a tak dále. Moje máma by na mě byla pyšná. Vždycky chtěla, abych se hodně učil. Poslední dobou dost přemejšlim. Hlavně o budoucnosti. Chtěl bych, až vypadnu, pokračovat ve studiu a najít si nějakou práci. Třeba bejt odborníkem skrz zvířata. Vždycky mě dost zajímaly. Když jsem byl malej capart, měli jsme zvířat strašně moc. Krávy, prasata, koně, slepice, kachny…. Jenže já chtěl vždycky psa, avšak toho mi fotr nikdy nedovolil, prej že by zakousnul všechny kuřata. Blbost!  O pár dní později jsem na silnici našel přejetýho vořecha, vzal jsem ho k nám do dílny, umyl a všemožně zkoumal. To by člověk nevěřil, kolik toho takový malý pes v sobě má. Ale krve bylo spíš jak z vola než z čokla. Rozhodl jsem se, že veškeré vnitřnosti z něho vyndám, dám do něj slámu a budu mít aspoň velkýho plyšáka. Nasbíral jsem dost slámy a do toho psa (kterej měl dost zohyzdněnej čumák) jsem to dal a pak pomocí rybářského vlasce zašil. Psa jsem pojmenoval  Donny a schoval ho v naší stodole. Každej den jsem se na něj chodil dívat a povídat si s ním. Neměl jsem moc kamarádů. Jenže čím dýl tam Donny ve stodole byl, tím víc smrděl a rozpadal se. Třikrát jsem ho otevřel a slámu vyměnil… marně. Pak Donnyho našla ségra a všechno vyžvanila otci. Ten mě zmlátil koženým páskem a nechal pět dní bez večeře. Matka tenkrát strašně brečela a nutila mě, abych se šel z toho vyzpovídat.

Když mi bylo 15, otec koupil rozlehlou louku a na ní vysadil i tucet ovcí. Všechno to byly jehnice. Pak koupil ještě berana. Jednou všichni odjeli do města a já, jelikož jsem měl domácí vězení kvůli tomu, že jsem říkal „nepravdivé a ošklivé lži“ o mém dědovi, zůstal doma. Nudil jsem se, měli jsme rozflákanou televizi. Šel jsem ven a jen tak se procházel kolem ovčí ohrady. Viděl jsem, že pod malým přístřeškem leží malá vlnitá koule. Přelezl jsem ohradu a vydal se za ní. Bylo to jehně, pár měsíců staré. Koukalo na mě hlubokýma černýma očima a tiše bečelo. Začal jsem ho hladit, mělo příjemně hebkou srst. Strašně se mi líbil jeho ksicht a hlavně ten kudrnatý ocásek, co měl na zadku. Furt jsem ho za něj tahal. Pod ocáskem se nacházel malý narůžovělý otvor. Pomalu jsem se vztyčeným ukazováčkem dotknul toho růžového cosi… ovce se trošku zachvěla. To její klepání se mi líbilo, po mém těle proudil neznámý pocit a ta věc v kalhotech ztvrdla. Pomalu jsem ten prst chtěl vsunout dovnitř… ale šlo to velmi ztuha. Ovce vydala bolestný zvuk! Přemejšlel jsem. Nápad se dostavil téměř okamžitě, sebral jsem se a běžel do stodoly, kde bylo i několik máselnic, do kusu hadru jsem trošku másla zabalil a utíkal zpátky. Modlil jsem se, aby ta ovce tam pořád ještě byla. Utíkal jsem rychle, aby se máslo nerozpustilo. Hurááá, ovce tam pořád ležela. Rozprostřel jsem hadr a do másla ponořil celý levý ukázovák. Pak jsem nadzvedl ovci ocas a celej prst jí narval do tý její růžový díry. Bylo tam teplo a velmi úzko. Rozepl jsem si kalhoty, vzal mojí kamennou hadici a pomalu tím začal kroužit kolem tý ovčí díry… a pak… jsem zasunul. Bylo to strašně příjemné, útroby ovce byly vážně hezky úzké. Začal jsem bůhví proč přirážet… bylo to naprosto dokonalé. Ovce sice protestovala, ale já jí pomocí mého opasku umlčoval. Tam a zpátky, tam a zpátky… rychleji a rychleji. Po čele mi začal stékat pot… a pak… mé tělo se napnulo a já cítil, že ovce dostala trošku mýho žaludovýho mlíka. Když jsem z ní vyndal moje teď nahnědlý, plandající péro, všiml jsem si ovce. Ležela pod přístřeškem zcela nehybně. Její růžový otvor byl ještě trošku od mojí husté mrdky, ale vytékalo z něj i trošku sraček a krve. Do prdele, já jí uškrtil!!! Fotr mě zabije, problesklo mi tenkrát hlavou. Vzal jsem proto hadr od toho másla, plivnul  a ovci tím její špinavou prdel utřel. Potom jsem jí vzal do lesa a zahrabal pod listí. Otec dlouho ovci hledal, pak se na to ale vykašlal, jelikož se objevilo pět jeho jehňat s divně pochroumanými anály.

Jo ovce, byly fajn. Když na to tak vzpomínám, ještě teď jsem z toho pěkně ztuhlej.

19. 9. 1963, Milton (Delaware)

Hádej, kdo půjde za pár dní ven? Jo, uhádnul jsi… prezident vyhlásil amnestii. Ta prasečí hlava v kvádru konečně udělala něco pro obyčejný lidi. A já jakožto napravený hříšník, který se učil dnem i nocí všemožné hovadiny… půjdu taky. Je to fajn pocit, protože odsud budu vycházet jako úplně novej člověk. Jako chlap co umí číst, počítat a psát. Jo, a taky s několika super kérkama, ze kterejch se ženský doslova roztečou. Udělal mi je Billy, kterej si v kriminále odseděl snad celej život a to všechno jen za pár krabiček cigaret.

Artur onemocněl, prej má raka. Vůbec nejí, ztratil veškerý svůj elán a rady dává leda vězeňský doktor jemu. Mám o něho strach, přece jen mi tady strašně pomohl. Už se těším, až projdu tou branou s ostnatým drátem, dám si skleničku a poté klín nějaké nezbedné slečinky.

20. 9. 1963, Milton (Delaware)

Tak Artur to má za sebou. Dnes mi bachař oznámil, že ve dvě ráno umřel. Zanechal mi však dopis na rozloučenou. Stálo tam, ať dám na sebe pozor a ať neskončím jako on, prej lidi patří pod svobodnou hřbitovní půdu a ne kvůli pár povznášejícím chvilkám do lágru, kde člověk chcípne a pohřbí ho v pytli k dalším padesáti. Bylo mi smutno, fakt jsem toho chlapa měl rád.

Večer jsem upadnul do deprese. Bylo mi zle, tak jsem si od jednoho známýho z bloku B sehnal nějaký povzbuzovák, když přišel strážnej zhasnout, již vesele jsem se ho zeptal, za co tady vůbec Artur byl.
„To jste si tady asi honili ty svoje klády pořád, když ses ho na tohle nestačil zeptat!“ řekl odpudivě bachař.
„On mi to říct nechtěl a nejsem žádnej zkurvenej buzerant!“ odpověděl jsem docela vytočeně.
„Jasný, to známe. Rotter tu seděl asi třicet let, v mládí zabil svou ženu a pak nějakých sedm kurev.“ řekl bachař a zavřel mřížované dveře.
Artur byl mnohonásobným vrahem? To je blbost! Vzal jsem si ještě jeden povzbuzovák pro veselejší sny a s myšlenkou, že za dva dny jdu domů, jsem usnul.

Will

4 komentáře: „Deník Williama Buckse (18+) – 1. oficiální díl

  • 21. 8. 2015 (16:29)
    Permalink

    Paráda, o sériové vrahy se dost zajímám a tento příběh mě dost zaujal, tak snad další bude brzy další díl.

    Reagovat
  • 21. 8. 2015 (22:35)
    Permalink

    Celkem povedený díl, jen by se začátek nemusel odehrávat v klišé prostředí věznice. O seriové vrahy se zajmám a i o jejich psychologické posudky, zatím Váš nejspíše budoucí vrah má slibné proporce, tak snad mě nezklame a ukáže co vše bude schopen učinit.
    R.R.

    Reagovat
  • 22. 8. 2015 (9:01)
    Permalink

    Libový příběh, nemůžu se dočkat dalšího dílu, tohle je fakt pecka, klobouk dolů a jen tak dál 😉

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.