Anatoly Onoprienko – Jako na běžícím páse…
Ukrajina dala světu Andreje Čikatila, jehož média a knihy oslavují jako největšího zabijáka všech dob. Ano, na kontě má dobrých 53 obětí. Co když vám ale řeknu, že Ukrajina nemá jenom jeho? Anatoly Onoprienko sice neměl kanibalistické choutky, ale jeho sbírka smrti čítá 52 lidí. Pojďme se s ním seznámit…
P.S.: Mimochodem další díl „Deníku Williama Buckse“ můžete očekávat v půli tohoto týdne. A opravdu prosím o dodržování stanovené věkové hranice!
Anatoly Onoprienko se narodil 25. 7. 1959 v ukrajinském městě Žytomyr, 130 km od Kyjeva. O jeho dětství se ví jen velmi málo. Jeho otec byl válečný veterán, který pracoval jako topič, matka byla dojička krav. Když byl Onoprienkovi rok, jeho otec rodinu opustil kvůli jiné ženě. Té očividně nevadil jeho alkoholismus ani tresty za drobné krádeže. Ve třech letech Anatolymu zemřela matka a tak se v jeho následné výchově střídala babička s otcem. Ale většinu svého dětství a dospívání strávil v dětských domovech a sirotčincích. To vše kvůli otci, který nedokázal rodinu finančně zabezpečit. Sám Onoprienko se později nechal slyšet, že tato část jeho života byla pro něj největší nespravedlností, jelikož dva jeho bratry (z toho jeden byl nevlastní) si otec ponechal.
Anatoly se později vyjádřil i k situaci, která v ukrajinských dětských domovech a sirotčincích v těch letech panovala. Režim se údajně podobal vězení. Bylo zde málo jídla a i to byl důvod, proč se Onoprienko třikrát pokusil o útěk do své rodné vesnice. Vždy byl však přinucen se vrátit. V domovech si Anatoly našel však i zábavu, jednalo se o šikanování slabších jedinců (údajně měl jednoho i pobodat), krádeže a zakládání požárů v blízkých lesích. V osmé třídě se rozhodl pro studium lesnictví, ale kvůli špatnému chování a mizerným výsledkům byl nucen ho ukončit. Čekala ho vojna, po které se zapsal na námořní školu.
V roce 1976 opouští sirotčinec a navštěvuje svého otce, se kterým se chce usmířit. Chvíli to dokonce vypadá, že k sobě konečně našli cestu, jenže pak se začnou čím dál častěji objevovat spory kvůli penězům. Onoprienko otce opět ve zlém opouští. O pár let později se Anatoly pokouší o usmíření znovu, jenže jeho otec ze strachu z odplaty odmítá. Veškeré vztahy byly tímto nadobro ukončeny. Anatoly si však nehodlá kazit náladu, hojně cestuje po světě a pracuje jako námořník.
Než začne pracovat jako hasič, stihne se oženit a zplodit jedno dítě. Následně si pořizuje loveckou pušku a nechává se zapsat do mysliveckého cechu.
Píše se rok 1989, Onoprienkovi je třicet let. Je červen a na dálničním odpočívadle přespává mladý pár. Anatoly muže zastřelí ve spánku a ženu odvádí do lesa, ta však začne křičet o pomoc a proto je také „odměněna“ kulkou do hlavy. Onoprienko se k vraždě vyjádřil takto: „Zkrátka jsem je zastřelil. Nečinilo mi to žádné potěšení, ale cítil jsem potřebu to udělat.“
Mrtvá těla pohodí v lese a zakryje větvemi. S autem odjede na vzdálené místo a poté ho zapálí. O měsíc později, přesně 16. července, se dopouští další vraždy. Je velmi podobná té první. Za oběť padne další pár, který přečkává noc v autě na odpočívadle. Před opuštěním místa činu je vozidlo i s těly zapáleno. Ale tyto dvě vraždy Anatoly nespáchá sám, pomáhá mu při nich Sergej Rogozin – vojenský veterán z války v Afghánistánu, se kterým se seznámil v posilovně. Je to však Onoprienko, který Rogozina svede na dráhu zločince. Sergeje přemluví k několika loupežím, během vražd ho však nechává sedět autě, aby hlídal. Rogozin si nejdřív dokonce myslí, že Anatoly chce páry jen okrást, když však zjistí krvavou skutečnost, chce to vše ohlásit na policii. To mu Onoprienko samozřejmě zakáže a dokonce mu pohrozí, že jestli to udělá, přijde Sergej o svojí manželku a dceru. Rogozin ze strachu mlčí, dříve společné cesty se teď rozdělují.
Od teď už jede Anatoly na vlastní triko. Další vraždu stihne ještě toho samého léta. V půlce srpna chtěl prý pouze vykrást auto. Jenže ve vytipovaném vozidle spalo pět lidí. Onoprienko všechny, včetně jedenáctiletého chlapce, na místě zabije. Čtyři oběti zemřely vlivem střelného poranění, pátá (mladá dívka) byla ještě několikrát pobodána. A to jen proto, že po závažném postřelení jevila známky života. Vrah prý pak seděl dvě hodiny v autě s mrtvolami a přemýšlel, co s nimi udělá. U výslechu pak prohlásil: „Mrtvoly jsou hnusné. Smrdí a vysílají zlé vibrace. Ten zápach byl tenkrát nesnesitelný.“
A soudu zase říkal: „Stal se ze mě úplně jiný člověk. Kdybych věděl, že je v autě pět lidí, odešel bych.“ Mrtvol se nakonec opět zbavil tím, že je zapálil.
Na podzim téhož roku Anatoly náhle opouští svou rodinu. Pravděpodobně kvůli strachu z dopadení. Stává se tulákem a cestuje po Evropě. Maďarsko, Jugoslávie, Řecko, Rakousko, Německo… To vše stihne projet, policisté se během pozdějšího vyšetřování rovněž zjišťovali, zda Onoprienko nespáchal vraždu i v nějaké cizí zemi. Tato hypotéza byla nakonec zamítnuta. V zahraničí se Onoprienko živil jak se dalo. Kradl, páchal drobné podvody a když už si našel normální práci, dělal jí na černo. Několikrát byl chycen a vyhoštěn zpět na Ukrajinu. Během pobytu v Německu dokonce poznal i zdejší vězení a psychiatrickou léčebnu.
Po pěti letech se definitivně vrací zpět na Ukrajinu. Krátce nato je však poslán do psychiatrické léčebny, kde si pobude čtyři měsíce. Je mu diagnostikovaná schizofrenie…
O tom však později.
Od listopadu roku 1989 bydlí Anatoly u svého bratra v Žytomyrské oblasti. Peníze získává pomocí krádeží. Během jedné odcizí i dvouhlavňovou brokovnici TOZ 34, se kterou spáchá i většinu vražd.
Šest let si dával od vraždění pauzu, na začátku listopadu 1995 však zabíjí dva muže ve středních letech. Předtím v říjnu mu za oběť padl jiný muž. K těmto vraždám se však neváží žádné detailní podrobnosti.
Je Štědrý den roku 1995. V malé hájence ve vesničce Garmarnia se rodina chystá na společnou večeři. Rodinná idyla je zkažena nezvaným hostem – Onoprienkem. Ten bez bázně a hany vystřílí celou rodinu, která čítá myslivce, jeho ženu a jejich dva synky, z čehož jednomu byly sotva tři měsíce. Onoprienko vraždu malého chlapce odůvodnil tím, že ho usmrtil jen proto, aby ho ušetřil sirotčince. Anatoly pak dům ještě prohledá a odnese si šperky, peníze a nějaké oblečení. Dům zapálí.
Den před Silvestrem zaútočil Onoprienko znovu. Ve Lvovské oblasti, kousek od polských hranic, se nachází obec Bratkovychi. Zde je Anatolyem zastřelen mladý manželský pár, sestry mrtvé ženy a devatenáctiletá dvojčata. Jejich dům zapálí. Cestou potká i náhodného kolemjdoucího, kterého rovněž sprovodí ze světa.
Na začátku ledna 1996 jsou střelnou zbraní zabiti dva obchodníci. Oběti seděly v autě u silnice nedaleko Enerhodaru v Záporožské oblasti. Ještě téže noci je v nedaleké vesničce Vasilyevce zavražděn policista a šestačtyřicetiletý muž.
Den na to však zabijí Onoprienko znovu! I když opět trošku pozmění svoje „modus operandi“. Nedaleko dálnice Berdyansk-Dneprovsk zastaví své auto a začne mávat na projíždějící řidiče. Hraje roli muže, který potřebuje pomoc. Jakmile mu někdo zastaví, bez meškání vystřílí veškerou posádku vozidla. Během jednoho dne tímto způsobem zahyne příslušník ukrajinské armády, kuchař a taxikář.
O pár dní na to se pachatel vrací do obce Bratkovychi, kde den před novoročními oslavami vystřílel komplet celou rodinu. Hodlá svůj čin zopakovat. Náhodně vybraná pětičlenná rodina, včetně šestiletého chlapce, je zmasakrována. Ani to však Anatolymu nestačí. Během odchodu zastřelí ještě dva náhodné svědky – sedmadvacetiletou ženu a šestapadesátiletého muže. Městečko čítající cca 1 500 obyvatel se po těchto událostech změnilo doslova v pevnost, která nechtěla nikoho cizího pustit dovnitř. Policie přichází s teorií, že možná za všemi útoky stojí stejný pachatel.
Obec Fastov poblíž Kyjeva, je 30. ledna 1996. Onoprienko zde zabíjí další čtyři osoby – osmadvacetiletou ženu, její dva malé syny a dvaatřicetiletého muže, který byl u ženy na návštěvě.
Únor, město Olevsk v Žytomyrské oblasti. Anatoly zde zastřelil otce od rodiny. Dceru a matku umlátil kladivem. K těmto vraždám Onoprienko řekl, že „dcera byla nesmírně psychicky silná“. Poté co zavraždil její rodiče, jí našel ve svém pokoji, jak se modlí. Poručil jí, aby mu řekla, kde mají nějaké peníze a šperky. Dívka mu však s nenávistí v očích tvrdě odpověděla „Ne, nepovím!“. I přesto, že ho její chování šokovalo a překvapilo zároveň, rozmlátil jí lebku kladivem.
Pár dní na to v Malynu jsou Onoprienkem zastřeleni muž a žena. Jejich dvě dcery (7 a 8 let) rozseká sekerou. Při odchodu ještě stihne zabít souseda, který ho potkal.
Půlka března 1996 a Onoprienko zabíjí znovu. Ve městě Ovruch zabije osmadvacetiletého muže.
Je 22. 3. 1996 a Onoprienko zbavuje života naposledy. Krutě a mnohonásobně. V Busku, kousek od Bratkovychi, padne do jeho spárů další čtyřčlenná rodina.
Anatoly Onoprienko své zločiny sleduje v televizi a rád si o nich čte i v novinách. K útokům si vybíral vždy domy, které stály na samotě. Počínal si vždy velmi chladnokrevně a byl vemi otrlý. Na místech činu dokázal strávit dlouhé hodiny. Je znám případ, kdy v jednom domě objevil rodinné fotografie, rozházel je kolem obětí a nakonec vše zapálil. Kvůli získání zlatých prstenů neměl problém s řezáním prstů a když zjistil, že oběť měla zlaté zuby, vytrhl jí je. Mrtvoly, které měl Anatoly na svědomí, se velmi často těžce identifikovaly. Onoprienko na ně totiž střílel z bezprostřední blízkosti upilovanou brokovnicí.
Jeho činy však policisty nenechávaly chladnými a vyhlásili jedno z nejrozsáhlejších pátrání v historii země. V akci bylo celkem 2 000 policistů a 3 500 vojáků. Ti se starali o bezpečnost v oblastech, kde vrah působil. I tak však ukrajinské obyvatele obcházel děs a hrůza. Problém najít vraha spočíval v tom, že Onoprienko za sebou nezanechával svědky a když, tak mrtvé. Naštěstí se objevil na policii muž, který maniakův útok přežil. Vyšetřovatelům však poskytl velmi mlhavý popis pachatele. Tlak médií a veřejnosti byl obrovský, že se několikrát stalo, že za nějakou Onoprienkovu vraždu byl odsouzen někdo jiný. Jeden takto neprávem odsouzený muž, Jurij Mozola, dokonce za svou údajnou vinu zaplatil životem. Policisty byl mučen, bit a dokonce dostával elektrické šoky. Nikdy své obvinění nepřijal a nakonec vlivem „vyslýchání“ zemřel. Vyšetřovatele, kteří měli na svědomí tento mladý život, pak čekal několikaměsíční trest vězení. To vše se odehrálo tři měsíce před tím, než chytli Anatolye. Je nutné říct, že tento několikanásobný sériový a masový vrah měl i přes policejní kontroly velké štěstí. Muži zákona ho sice třikrát během ochranných manévrů legitimovali, vždy ho ale nechali jít. Past však musí jednou zaklapnout!
Koncem března Anatolye vyhodil jeho bratr z bytu, ve kterém žili. Našel totiž skrýš, kam si jeho mladší sourozenec schovával zbraně. Následovala hádka, při které Anatoly svému bratrovi slíbil, že se o něj a celou jeho rodinu o Velikonocích „postará“. Anatoly byl i tak nucen se i se svojí přítelkyní odstěhovat. Pjotr, bratr Anatolye, se však výhrůžek nezalekl a vše, včetně dosvědčení o nelegální sbírce zbraní v jeho domě, ohlásil na začátku dubna policii. Pjotr také uvedl, odkud se k němu jeho bratr přistěhoval, policisté si dali ukradenou brokovnici (použitou zbraň při vraždách) a místo dohromady a pak to šlo poměrně rychle. Policejní náměstek z města Javoriv se ozval policejnímu šéfovi, generálu Bogdanu Romanukovi, a ten rozhodl o dalším postupu. Během jediného dne se sestavil speciální vyšetřovací tým čítající dvacet policistů. Odpoledne pak došlo k zadržení podezřelého a k prohlídce bytu, kde teď Onoprienko bydlel. Ten vše ještě usnadnil, když policistům v domnění, že se vrací jeho přítelkyně s dětmi z nákupu, sám otevřel. Vrah byl zpacifikován. V bytě se našla jak zbraň použitá při masakru v Bratkovychi, tak i dalších 122 položek ukradených z domů obětí. Onoprienkova přítelkyně dokonce nosila jeden z ukradených prstenů, který jí vrah daroval po jedné z jeho vražd. Policisté byli v převaze, ale i tak Anatoly kladl odpor. Pod záminkou hledání svých dokladů se dokonce pokusil použít zbraň. Policie však Anatolye bez jediného výstřelu zneškodnila. Onoprienkova přítelkyně se dokonce vyšetřovatelů ptala, co se děje. Jeden z přítomných policistů se jí zeptal, zda si pamatuje na masakr v Bratkovychi a žena se jen dala rozbrečela. O počínání svého přítele neměla nejmenší tušení. Prý si myslela, že je obchodník.
U výslechu Onoprienko nejdříve zarytě mlčel. Mluvil jen o svém dětství a prohlašoval, že bude jednat jen s někým, kdo má hodnost generála. Vrchního vyšetřovatele však ujistil, že má o čem vypovídat. Když se na vraha přišel osobně podívat sám Romanukov, Anatoly se přiznal ke všem vraždám. Prověřování však přineslo pár obtíží. Jelikož se vše dostalo na veřejnost, musel Onoprienko během rekonstrukcí nosit neprůstřelnou vestu a být střežen policisty, jinak by ho naštvaný dav nejspíš zlynčoval. Vrah spolupracoval, rád vypovídal a pamatoval si velké množství detailů. I tak však celé vyšetřování trvalo 2,5 roku.
Když se objevila otázka ohledně psychické způsobilosti, Anatoly vyšetřovatelům řekl, že ke všem jeho činům ho nutil „vnitřní hlas“. Pro obyčejné lidi se jeho cíle zdají absolutně nepochopitelné, ale on to vše dělal pro vyšší bytosti. Jednou to bylo pro Satana, podruhé pro mimozemšťany a pak pro temné síly. Ve prospěch Onoprienka hrálo i potvrzení o pobytu v psychiatrické léčebně. A to prý jen proto, že se na jednom nádraží hodinu a půl snažil zhypnotizovat jednu z pracovnic. Všimli si toho hlídkující milicionáři a ti ho pak předali do rukou doktorky Halyny Shureknokové. Ta mu posléze i diagnostikovala schizofrenii. Sama se k celé záležitosti vyjádřila tak, že pacienta vyšetřovala pouze jednou, ale dle mimiky, držení těla a chování usoudila, že by mohl trpět právě touto nemocí. V tu dobu si Anatoly nemusel hrát na duševně chorého a navíc reakce na jednu z podávaných injekcí jsou prý u zdravého člověka úplně jiné. Shureknoková se rovněž podivila nad tím, že pachatelovo slyšení vnitřních hlasů nebylo před komisí lépe prozkoumáno. Vše trvalo pouhých 28 hodin, což podle ní není adekvátní doba vůči diagnóze pacienta. Potřeboval by prý aspoň měsíc. Na to vše ale reagoval jeden z ukrajinských psychiatrů, který Onoprienkovy záchvaty a slyšiny nazval sprostou simulací. A o tom samém byl přesvědčen i jeden z vyslýchajících policistů, Alexander Yevashenko, který dokonce poskytl i několik citací, které Anatoly pronesl u soudu.
„ano, mám takového ochránce, ale nebudu o něm mluvit. jde o velkou sílu, která ovládá i tento sál. vy to ale nikdy nepochopíte. Možná vaše vnoučata tomu budou rozumět.“
„nejste schopni mě přijmout takového, jaký jsem! nevidíte všechno dobré, CO HODLÁM UDĚLAT, NIKDY MĚ NEPOCHOPÍTE…“
„NAVZDORY VŠEMU BYCH DNES ZABÍJEL ZNOVU. JSEM SATANOVA BESTIE!“
Nakonec ho komise shledala duševně zdravým. Anatolyovi se začalo přezdívat Terminátor a soud s ním začal 23. listopadu 1998 v Žytomyru. Soudní síň byla narvaná. Obžalovaný byl umístěn v kovové kleci, která ho měla chránit před útoky pozůstalých. Ti na začátku procesu byli pro zlynčování a nebo mučení před popravou. Jenom tři dny zabralo přečíst obžalobu! Obsahovala obvinění z vražd, krádeží, loupeží a dalších trestných činů. Mnoho lidí se k soudu nedostavilo kvůli obavám, že by Anatoly utekl z vězení a pomstil se jim. Vyslechnuto bylo 400 svědků a předloženo přes 100 položek důkazního materiálu. Na vše se snažil Anatoly odpovídat klidně, zmatený byl jen málokdy.
Soud skončil 3. března roku 1999. Onoprienko byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl přijat s potleskem celé soudní síně. Anatoly pouze ukázal soudci vztyčený prostředníček. Anatolyho kamarád Serger dostal po odvolání 12 let odnětí svobody za spolupachatelství u dvou vražd. Anatoly sám vyfasoval doživotí. Ve vězení ho za sedmnáct let kromě právníků a novinářů nikdo jiný nenavštívil. Onoprienko dostal samostatnou celu. Choval se normálně, bez jakýchkoliv problémů. Během pobytu z úst vypustil mnoho výroků, ale tenhle je asi nejděsivější:
„Zabíjet lidi je pro mě jako trhat staré peřiny. muži, ženy, staří, děti. všichni jsou stejní. nikdy jsem nelitoval těch, které jsem zabil. žádná láska, žádná nenávist, jen slepá lhostejnost. nevidím je jako jednotlivce, ale jako masy.“
Anatoly Onoprienko zemřel v 54 letech ve věznici na infarkt. Pohřbený byl na náklady státu na neznámém místě.
