Naše tvorbaPARANORMALVrazi a psychopati

Lovec lidí (+18) – ochutnávka

Tento projekt vzniká na základě mého studia psychologie, kdy jsem se zaměřovala na duševně nemocné lidi s minimálními nebo zcela utlumenými emocemi. Absence emocí je známá především u zabijáků či sériových vrahů. Taky je známo, že nás lidi vždy lákalo násilí, sex a takové ty zakázané věci, které po očku sledujeme. Proto bych ráda rozjela projekt Lovec lidí, který bude pohled do duše zabijáka. Byla bych ráda, kdyby jste se zapojili i vy. Průběh příběhu ani konec zatím vymyšlený nemám, takže i vaše komentáře můžou dějovou linii značně ovlivnit. Budu ráda za všechny naše nápady a postřehy.

Příběh je určen pro osoby starší 18+. Obsahuje násilí, sexuální a drastické pasáže, proto nedoporučuji čtení slabším povahám.

 

cdn.ufpnews.com
cdn.ufpnews.com

Opřený o sloup tu čekám už bezmála hodinu. Kouřím jedno cigáro za druhým a z mých prstů se stávají rampouchy. Pomalu vyfukuju obláčky kouře a kochám se, jak se dým rozplývá ve vzduchu. Je noc, všude tma a já čekám. Čekám na toho zazobaného cápka, až se vypotácí z bordelu. Svině. Zatímco on si užívá, jak mu na klíně rajtuje nějaká ceckatá striptérka, já se tu můžu kopat do prdele. Ale práce je práce, za ten balík peněz, který dostanu, si takových kurviček můžu pořídit klidně celý náklaďák.

Konečně se otevírají dveře. Moje smysly zbystří. Ve světle lampy se objeví plešatý týpek v kvádru. Slizoun od pohledu. Vytáhnu z kapsy fotografii a zkontroluju, jestli je to opravdu on. Nerad bych se postaral o někoho jiného. Ne že by mi vadilo to, že bych zbavil zbytečně života nějakého blbečka, co si chtěl vyklepat vercajk. Ale nerad bych dělal stejnou práci dvakrát a zadarmo.

Podle fotografie je to on. Nasadím si kožené rukavice. Jde mi to ztuha, přece jen mám prsty prokřehlé až na kost a do mozku je mi vysílán signál bolesti. Jenže na to nemám čas. Nesmím ho ztratit z dohledu, tenhle chlapeček mi vynese hromadu peněz a navíc bych si nerad udělal špatnou reputaci u movitějších klientů. Pomalu vykročím za ním. Ten balvan se kymácí od jedné lampy k druhé, má asi pěkně naváto. O jednu z nich se opře a hodí šavli. Znechuceně ho pozoruju. Otírá si pusu a pak si ruce čistí o to své luxusní, drahé kvádro. Je mi to jedno. Ať si chcípne třeba v poblitým saku.

Pomalu se dostáváme k místu, kde ho potřebuju mít. Koneckonců, každý víkend stejná trasa. Podnikatelé asi nic jinýho neumí. Opakovat se, opakovat se, opakovat se…Nudný, stereotypní život bez nápadu, náboje. Každý den do práce, z práce za svou nudou manželkou a uřvanými dětmi. O víkendu si ho nechat přeblafnout v bordelu, vypít pár skleniček prvotřídní whiskey a vrátit se poblitej domů. To i já se snažím si svou práci zpříjemnit vždy něčím novým.

Dostáváme se do uličky za jedním pajzlem. Tudy by se nebál projít jen chlap jako já nebo naprosto vožralej chlap. Stojí tam pár vobejdů, ale těm stačí hodit pár drobnejch a vysmahnou, na nic se neptaj. Proč taky? Nikdo nechce mít problémy s fízly a oni už vůbec ne. Pan podnikatel se opět zastaví a opřený o popelnici klopí obsah svého žaludku na zem. Přiblížím se k němu zezadu, chytím ho za rameno a než stačí cokoliv říct, fláknu s ním o zem do jeho zvratků. Pak mu dám koleno do jeho frňáku, aby už jen tak nevstal. Ne že by se v jeho stanu o to pokoušel, ale jen tak pro jistotu a možná taky pro moje uspokojení. Na ksichtě se mu zaleskne krev. Chytne se za přeražený nos, krev mu teče na jeho bílou košili, na níž vytváří rudé fleky, krev se do ní pomalu vpíjí. Chytl bych ho za vlasy, ale na hlavě má jen naleštěnou pleš, takže ho chytám pod krkem. Vytřeští na mě oči, jak mu prsty zatínám do kůže, určitě bude mít pěkné modřiny.

„Co po mě chcete? Dám vám peníze, všechno co mám, jen mě nechejte být,“ snaží se ze sebe vykoktat přes sevřené hrdlo.

„Máš pocit, že mi jde o tvý prachy? Za to že zkapeš budu mít takový balík peněz, že nemám chuť se s tebou ani vybavovat. Ale když už stejně zdechneš, můžu ti aspoň povědět proč. Chceš to vědět viď? Určitě jo,“ v mém hlasu se odrazí výsměch. Miluju tyhle posery, co by prodali i svou mámu, jen aby si zachránili krk. „Tak poslouchej, tohle je pro tebe konečná. Prej tě varovali, že nemáš strkat nos do cizích záležitostí. Ale ne, ty ses dál šťoural ve věcech, po kterých ti nemuselo nic být. Zbavit se snadno konkurence, vydělávat větší prachy a za ně si koupit ještě víc kurviček, co? Zašukal sis aspoň pořádně, když to bylo naposledy?“ Tlak v mých rukou zesílil. Viděl jsem jeho vytřeštěné oči, jak se na mě koukají a prosí o milost. Směsný. Celý lidský život je směšný. Stačí chvilka a můžeš cizí lidský život ukončit stejně rychle jako zadělat na nový.

Pomalu cítím, jak mu utíká z hrdla poslední zbytky života. Bude to vypadat jako přepadení. Ožralej, bohatej týpek, co se sám dostal do špatné postranní uličky. Byl tak na káry, že se ani nedokázal bránit. Jednoduché. Nebo aspoň v našem státě, v téhle době je to všechno jednoduché. Smrt je tu na denním pořádku a moc lidí se nad tím už nepozastaví.

Když je po všem, oberu jeho mrtvolu a všechno cenné. Zapaluji si cigaretu a nasávám do plic štiplavý dým. Vytáhnu z kapsy mobil a volám na číslo, které mi bylo poskytnuto společně se zakázkou. „Tak je vše vyřízeno,“ řeknu klidným hlasem do telefonu a zavěsím.

Related Articles

5 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button