Hlasy v hlavě – 2. díl

Děkuji za Vaši úžasnou odezvu. 🙂 Abyste nám do zpráv zbytečně nepsali, tak nový díl si vždy budete moci přečíst každé pondělí.

,,Nyní poklekni a přijmi pánovo tělo.“ Vysoký muž v černé kápi mě vedl skrz dav podobně oblečených lidí. Byla jsem v jakémsi kamenném sále. Osvětlení zajišťovaly vysoké černé svícny a na nich vždy hořelo několik červených svíček. Vzduchem se nesl pořád sílící šepot. Najednou se ozvalo podivné houkání a dav se rozestoupil. Přede mnou stál vysoký muž s dlouhými černými vlasy. Měl krví podlité temné oči. Jakoby snad neměl ani panenky. I když jeho tělo vypadalo mladě, obličej měl notně strhaný. Šel z něj děs mísící se s posvátným respektem. Pokynul rukou a zakuklenec mě přinutil si před tou podivnou osobou kleknout.  Chvíli se nic nedělo, jen zástupy kapucínů začaly prozpěvovat podivný chorál. Bylo to v neznámé řeči, vůbec jsem jim nerozuměla. Černovlasý muž udělal rukou mírně zlenivělé gesto a sálem se rozlilo ticho. Poté přistoupil ke mně a hluboce se na mě zadíval. Už z něj nešla taková hrůza, dokonce vůně, která se kolem něho linula mi začala připadat příjemná. Hleděli jsme si hluboce do očí a se mnou se to všechno začalo zvláštně vlnit. 

Jakoby všichni jeho stoupenci zmizeli v kouřové mlze, bylo slyšet jen vzdálené skandování. Omámeně jsem tam klečela a koukala se na jejich vůdce. I když jsem si připadala strašně malátná, uvědomovala jsem si, že všemi obdivovaný muž má na sobě pouze bederní roušku. Luskl prsty a i přes podivnou clonu ke mně přistoupili dvě temné siluety a svlékly mi šaty. ,, Tak na co čekáš, přijmi našeho pána ! “ řekl ten po mé levici a vlepil mi facku. V puse jsem okamžitě ucítila železitou pachuť krve. Poté jsem omámená clonou, ale i úderem odevzdaně pozorovala, jak si „jejich pán“ pomalu od pasu odendavá ten kus látky a surově mi před těmi všemi cpe jeho ohromný penis do krku. Bylo mi z toho zle, z očí mi tekly slzy, ale on se na mě tak uhrančivě díval, že jsem prostě nemohla přestat. Ocitla jsem se v jakémsi víru, viděla jsem změti okolních barev, ale to, co se mnou ten tyran dělal pokračovalo. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, ale po určité době mě chytil za zadní část krku a otočil mě. Byla jsem ubrečená, v puse jsem cítila slané slzy a bolel mě roztrhlý ret. To co mělo přijít, byla ovšem ta nejhorší bolest, jakou jsem v životě zažila. On tu  odpornou věc do mě surově strčil a začal zběsile přirážet. Z toho utrpení jsem na několik momentů omdlela. A když jsem konečně přišla k sobě, zase tu byl ten dav, tentokrát radostně skandoval: ,, Samhain ! Samhain ! „A já tam ležela na studené podlaze. Pán odešel, ztežka jsem se posadila, pozorovala jsem to veselí a chtěla umřít. Zjistila jsem, že krvácím, ani to ovšem zakuklence neodradilo od toho aby jeden z nich uchopil hořící tyč s jakýmsi podivným tvarem na rozpáleném konci a nepřiložil mi to na stehno. Bolest mě opět donutila omdlít.

,, Mami, už je ti lépe ?“ Laura lomcovala s mojí rukou, která líně visela přes hranu postele. Bolest hlavy odezněla, ale podivně pálila levá noha. Asi jsem si jí přeležela. ,, Ano, je mi už líp. Proboha, kolik je hodin ?“ vylekaně jsem se posadila na posteli a promnula si rozcuchané vlasy. ,, Osm večer, snažili jsme se tě se Samem vzbudit, když jsme přišli ze školy, ale ty jsi spala jako zabitá. “ ,, Ježiši, musím něco dělat.“ Pocit, že jsem kvůli své lehké „indispozici“ prospala celý den a vykašlala se na děti mě přímo děsil. Už jsem si začínala připadat jako špatná matka, když do pokoje vpochodoval i malý Sam. ,, Mami, budeš nemocná častěji ? Já jen, že bylo fajn, když mě hlídala Laura. Dokonce nám objednala pizzu, kousek jsme ti nechali.“ To je tak, když necháte děcka na chvíli samotné, na jednu stranu jsem byla ráda, že se o sebe dokázají postarat, na druhou jsem si smutně vybavovala Samovu alergii na laktózu. Šla jsem do koupelny, dát si vanu a když jsem se svlékaa a těšila se na příjemně horkou vodu, všimla jsem si, že na stehně mám něco, co tam ráno určitě nebylo. Bylo to menší esko, vypadalo čerstvě…….ale to přece nemůže být možné !!!