Hlasy v hlavěPARANORMAL

Hlasy v hlavě – ochutnávka

Slibovaná ochutnávka na mojí další tvorbu je zde. Čtěte, kritizujte, popřípadě pište, jestli má cenu zveřejnit další díl. 🙂

getjikt.com

Bylo počáteční jaro roku 1974. Nad New Yorkem se vznášely pozůstatky ranní mlhy probodnuté střechami mrakodrapů. Výjev, který rozhodně má své kouzlo. O pár desítek metrů níže – na newyorských ulicích a silnicích se však veškerá idyla okamžitě vytrácela. Davy lidí spěchajících do práce, dopravní zácpy a hlasité zvuky ulice. Prostě jen další běžný den.

Je zajímavé, že když člověk kráčí po ulici a míjí přitom ostatní kolemjdoucí, málokdy přemýšlí o jejich životě, jejich problémech. Sobecky si žijeme ve vlastním světě a v takovéto okamžiky myslíme pouze na to, jak se dostat z bodu A do bodu B. Nebo snad, že ten koho mijíme, má ošklivý obličej a nosí napodobeninu kabelky světových módních návrhářů ? Ať tak či onak, jisté je, že pokud nás ten člověk něčím z dálky nezaujme, nevěnujeme mu pozornost. Je nám jedno, zda má pět dětí, či zrovna razí na nějaké milostné dostaveníčko. Je to špatně či není ? Změnilo by se něco, kdybychom věděli, že ten mladík, co do nás tak neomaleně vrazil, se chystá skočit z mostu ? Možná ?!

Velma Coutfieldová byla baculatá černoška menšího vzrůstu. Kdyby jste jí potkali na ulici, s klidným srdcem jí minete a večer, až budete sedět a sledovat televizní zprávy, už si na ní vůbec nevzpomenete. Museli by jste jí znát, museli by jste s ní strávit několik minut a poznat, že tato osoba je něčím výjimečná. Něčím, co na první pohled nikdy neuvidíte. Já Velmu poznala před necelými třemi roky. Byla jsem v malé kavárničce, dopíjela hrnek kafe a přitom řešila velmi nepříjemný telefonát s mým advokátem. Jo, když se člověk rozvádí, vyžaduje to notnou dávku trpělivosti a nervů. Vstávala jsem a házela na desku stolu pětidolarovku, když jsem do někoho vrazila. S nevrlým „pardon“ bych zřejmě pokračovala v cestě. Dokonce jsem počítala i s nějakou nadávkou na svou osobu, ale nic takového se neozvalo. Přišlo mi to podivné, jelikož v tomhle městě má každý vychování hodné řeznického psa. Rozhodla jsem se mnou zasažený objekt prohlédnout. Menší černoška se na mě usmála a tichým, vyrovnaným hlasem řekla: ,, Nebojte, slečno. Dobře to dopadne…jo, a děti svěří taky Vám.“ Než jsem se vzpamatovala, zavíraly se za ní prosklené dveře. Co to mělo být ? Chvíli jsem jen tak hloupě stála a hledala vysvětlení. No ovšem, vždyť mě musela slyšet. Asi už mě z toho všeho začíná hrabat, říkala jsem si. A dále o tom nepřemýšlela.

O pár týdnů později jsem se i s dětmi (které mi k mé úlevě soud  nakonec přiklepl) stěhovala do nového domku na předměstí. Byla to velmi výhodná koupě. Až jsem se divila, že za rodinný dům v příjemné lokalitě chtějí tak málo. Nu což ! Nejspíš se začíná blýskat na lepší časy. Laura i Samuel byli ze svých nových pokojíčků nadšení a já se těšila, až si kuchyni a obývák zařídím podle svého. Než jsme se konečně pořádně zabydleli, trvalo to asi týden, ale s konečným výsledkem jsem byla nadmíru spokojená. Všechno by mělo ty nejlepší vyhlídky, kdyby můj sedmiletý Samuel nepřišel s tvrzením, že v našem podkroví žije chlapec jménem Bobby. Tenkrát jsem to jako každý rodič brala jen jako bujnou dětskou fantazii a víc se tím nezaobírala. Až dnes mi dochází, jak jsem byla hloupá a naivní.

Díky změně bydliště jsem nemohla nadále pracovat jako účetní v centru města, takže jsem nyní vypomáhala v jedné restauraci blízko domu. Problém byl v tom, že během noční směny jsem neměla pro děti hlídání. Lauře sice bylo třináct a o bratra se dokázala postarat skvěle, ale nechat oba samotné během noci v celém domě jsem nechtěla. Jelikož moji rodiče byly již dávno po smrti, musela jsem se obrátit na „hlídačky“. Paní na hlídání či chůvičky měly v inzertních novinách mnoho inzerátů, ale až při jejich čtení mi došlo, kolik pochybných existencí tuto práci vykonává. Přece nemůžu svěřit to nejlepší co mám nějakému individu, které mi děti zamorduje a ještě mě vykrade. Slečny studentky jsem také zamítla, ještě by mi sem vodily frajery a pak se s nimi muchlovaly. Hledala jsem dál. Mezitím mi Lauru a Samuela občas pohlídala kamarádka Sylvia nebo můj bratr Bert. To nešlo ovšem napořád. Navíc jsem začínala mít o Samuela strach, už tři dny se pořádně nevyspal a dneska ráno jsem mu na zádech objevila obří tři škrábance. Byl podivně tichý a odmítal mi říct, jak k nim přišel.

Že tady není něco v pořádku jsem poprvé poznala jeden sobotní večer. Bylo něco kolem jedenáctý, já odpočívala na gauči a koukala na televizi. Dávali nějakou hloupou soutěž. Pomalu jsem usínala, když tu náhle mě probrala hlasitější rána z kuchyně. Asi průvan. Znovu jsem se ponořila do klimbání, když krátce nato jsem zaslechla tři pronikavá zaťukání na okno. Návštěva ?  Ale vždyť nám funguje zvonek. Vstala jsem, vykoukla z oken v obýváku a pak jsem došla do kuchyně. Všude byl klid, jen na podlaze se válela dřevená miska na ovoce. Asi jsem jí dala moc na okraj linky, říkala jsem si. Vypla jsem televizi a šla si lehnout do ložnice. To byla první noc, kdy jsem měla noční můru.

Zlé sny se začínaly opakovat čím dál častěji. Pořád jsem v nich viděla jakéhosi muže, který nade mnou stojí se sekyrou a nějakou ženu, která se mi snaží odvést děti. Sen obvykle končil tak, že ženě a mým dětem se oči zbarvily do černa a muž seknul. Asi jen nějaké blbé období, moc koukám na horory. Furt jsem si to nějak odůvodňovala. O dva později přišla za mnou Laura, že prý jí v noci chodí Sam tahat za nohy. Slíbila jsem jí, že mu domluvím a že už bude vše v pořádku.

,, Same, jakto, že v noci nespíš ?“ ,,Ale já v noci spím, mami.“ ,, Vážně, vždyť mi tvá sestra říkala, že jí v noci chodíš zlobit.“ ,, To bude nejspíš Bobby, nedávno mi říkal, že by si s Laurou rád hrál.“ ,, Ale Bobby přece v noci také musí spát.“ řekla jsem milým hlasem. ,, Nemusí, on když chce, může být vzhůru celou noc. Včera mi říkal, že se třeba šel podívat, jak spíš.“ Chtělo se mi smát, malý kluk, který mě v noci chodí pozorovat ? Ach, ty děti ! Nesmím an sobě nic nechat znát. Kdosi zazvonil u dveří, nejspíš jedna z adeptek na pozici „hlídačky.       ,, Tak tomu svému kamarádovi domluv, přece jen vstáváte do školy a musíte být odpočatí.“  ukončila jsem celou konverzaci.

Otevřela jsem dveře a v nich stála osoba, kterou už jsem určitě někde viděla. ,, Dobrý den. Velma Coutfieldová, jdu ohledně toho místa chůvy.“ řekla postarší žena a usmála se. Ten hlas !!! Určitě jsem ho už někde slyšela. ,, Dobrý den, Elisabeth Jonesová. Už na Vás čekáme.“ odpověděla jsem a usměv jí opětovala. ,, My se vlastně už viděly, slečno Elis. Tenkrát v té kavárně. “ mluvila tak klidně. I za tu chvíli jsem byla přesvědčená, že její hlas působí jako anestetikum. ,, Ano, máte pravdu. Omlouvám se, že jsem si nevzpomněla, ale měla jsem tenkrát dost starostí.“ Tak přece jsem jí někde viděla. Pokoušela jsem se v mysli vybavit si onen celý den. ,, Vím, rozváděla jste se.“ ,, Slyšela jste mě mluvit s mým právníkem, co ? “ ,, Ne, má milá. Vyčetla jsem Vám to z očí.“ Nedokázala jsem potlačit smích. ,, Klidně se smějte, ale z lidských očí se dá vyčíst strašně moc věcí. Ale abychom se dostaly k jádru věci, kdepak máte ty Vaše drobečky.“ Byla jsem mírně překvapená, ale nechtěla jsem na sobě nic nechat znát. Vedla jsem Velmu do jídelny, kde u stolu seděla Laura a Sam. ,, Tak, tohle je moje dcera Laura, té jé třináct let a tohle je můj syn Samuel, tomu je sedm.“ ,, A támhle stojí Bobby a tomu je taky sedm.“ řekl Sam.

Related Articles

10 Comments

  1. Teda… musím říct, že po slohové stránce moc pěkně napsané, ale také po stránce příběhové. Děj čtenáře vtáhne a čeká jak to bude dál…
    Perfektní je úvod :3 a sice stále nevím, proč se to jmenuje, tak jak se to jmenuje, ale těším se na další díly 🙂 a snad pochopím…
    Jen doufám, že to nebude typický předvídatelný konec s duchy 🙂 mno což… počkám si 🙂

    Vážně pecka 🙂

  2. Příběh se mi líbí, máš fakt talent. Deník WB byl taky super! Jediné, co mi vadí, je gramatika – chybějící a přebývající čárky zas tak ne, ale „kdyby jste jí potkali“ atd. Správně je bychom, byste, by, kdybychom, kdybyste, kdyby, a taky pozor na ji/jí, ni/ní. Četlo by se to mnohem líp.

    1. Přesně tak.. Mě stačilo prvních dvakrát „kdyby jste“ a musela jsem to zavřít… Škoda… 🙁

  3. Pěkné Jani :-). Prosím o zveřejnění dalšího dílu …. netrpělivě čekám a určitě nejen já 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button